3. ROČNÍK L'ETAPE

20230610_letape_102_abs.pdf (1043558)

L’Étape 2023 střední trasa aneb #furtvbaliku

Na závod jsem nešel v nejlepším rozpoložení. Nejdřív náznak, že nebudu muset startovat až kdo ví odkud, a nakonec se se mnou prakticky nikdo nebavil. Prý mistr ČR v triatlonu taky jede ze svého bloku s číslem 700… S Filipem jsme ještě doma vygenerovali číslo 1014 místo mého 2014, ale nijak jsem to nakonec neupravoval, protože do prvního bloku mi to přišlo zase přehnaný. Nacpat se někam jinam při startu taky nešlo, vjezdy do bloků byly poctivě kontrolovaný.

Od startu výstřelem trvalo asi minutku, než jsme se dali do pohybu. Koloběžkou jsem se dostal až před oblouk, tam jsem zacvakl i druhou tretru a jelo se. Svižně. Po levém okraji jsem se úspěšně posouval vpřed a to tak, že většinou za někým. Na Bílé Hoře pád – někdo tam nejel v koridoru a na tramvajovém pásu zajel do kolejí. Sjezd do Hostivice a pořád se lehce posouvám. Ostrý start jsem nijak nezaznamenal, protože už jsem byl celkem zabudovaný v pelotonu. Když někdo vyrazil sjet skupinu před námi nebo nás předjeli dva tři lidi, chytal jsem se a vyvážel. Taktika byla jasná. Pořád jet s někým, jinak na větru umřu. První větší fan zóna v Unhošti mě vyhecovala, že jsem na kostkách nehledal nejlepší stopu, ale v rychlosti jsem je přeletěl;) V Bezděkově jsem měl trochu strach, že jsem zase někde mezi skupinami, ale za jedním rychlíkem jsme ve dvou sjeli pár lidí ve sjezdu k Mosteckému mlýnu. Taktika do kopců byla nevyšťavit se, ale zase být nahoře s někým. To se dařilo už od výjezdu na Bratronice a od té doby už jsem taky viděl kolem sebe více méně stejné dresy. Na občerstvovačky v tak rychlém závodě není čas. Sjezd a zhoupnutí se na Družec v tempu. Výjezd na Žilinu v háku a v rychlosti. V Žilině sprinterská prémie. Jeden člověk se urval a jel. Poučen od Pepy Rubáše, že není dobré se tady utavit, jsem jel v balíku, ve kterém nikdo jiný taky nebláznil. V cíli prémie akorát moderátor vybláznil fanoušky a ti udělali takový bordel, že mi proběhl mráz po celém těle. Úžasný emoce, sqělý zážitek.

Pořád se někoho držím a u Lán tvoříme skupinu. S tou sjedeme tandem, který nám pomáhá ve sjezdu. Výjezd na občerstvení a dělení tras opět tak, abych nahoře byl s někým. Houpání na Požáry opět v balíku. Od teď to bylo ještě důležitější kvůli SV větru, který jsem díky závětří prakticky nevnímal. Vždy, když jsem se někde ocitl na větru, tak jsem hned zase zalezl a fandil jsem tahounům skupiny, aby to vydrželi co nejdéle. Sjezd do Zbečna a Sýkořice. Jedu v sedle a najednou kolem mě někdo projede v tempu a s kandencí… tvl, já to chci taky umět. Nebylo to od nás, ale byli to borci z dlouhé trasy s černými čísly. Nahoře opět fan zóna. Plácnu si s pár lidmi kolem trati;) A pak hned zkouším uviset dva kluky s černým číslem. Trochu se stydím, že jim nepomůžu, ale nepomůžu a oni mě dotáhnou ke skupince před námi, kde opět vidím dres Fitness Jeseník. Týpek zezadu stylově vypadá přesně jak Pepa, takže ač jsme se s Pepou a Lidkou potkali až v cíli, já s ním prakticky objel celý závod, protože tenhle dres mě doprovázel od Jenče;)

V Bělči pravá na Chyňavu a výborná fan zóna. Na křižovatce se připojuje krátká trasa, žlutá čísla, a začíná poprchávat. V Chyňavě už neprší a máme výborný balík plný žlutých čísel a jedeme na Podkozí. Sjezd opatrně, ta levá tam je fakt nepříjemná. Ještě dole dlážděný můstek. Chci ho přejet v rychlosti, ale holka přede mnou brzdí. Hodně zpomalím, takže je potřeba se rozjet a udržet nějaké lidi na Svárov. Povedlo se úplně v pohodě, přeci mě nepředjedou nějaké Bratislavské bohyně nebo Mountain Sisters;) a nahoře zase jedeme pospolu. Tady je vítr hodně znát, ale jsem zalezlý a nevadí mi. Před námi skupinka. Schválně jestli se najde pitomec, který to bude chtít sjet. Našel. Za ním se vyváží holka a za ní já. Samozřejmě bez šance, takže si nás ty za námi zase dojedou. Hostivice, Sobín a jsme v Praze. Sjezd na Plzeňskou a poslední dvě stoupání. Na Motol se to roztrhá. Asi mi většina odskočila, ale moc se neohlížím. Podbělohorskou jedeme ve dvou a Spiritka. Jediné místo, které neznám, a kde určitě nějakou vteřinu ztrácím. Na nájezdu brzdím příliš, takže se do kopce vyvezu méně, než by šlo. A nevím přesně, kde je konec, takže jsem jel možná až zbytečně v úsporném režimu. Sjezd ke stadionu, objet ho a nebláznit. Kolem mě je pár žlutých čísel. Když mě ale předjedou dvě bílý, tak se druhého chytám a stejně si neodpustíme sprint na pásku.

Ve výsledku to dalo 187. místo s tím, že dva týpci přede mnou mají čas jen o deseti sekundy lepší. Na to, že jsem startoval kolem 900. místa to jde. Průměr přes 33 taky slušný a podle mezičasů jsem se také pořád prokousával polem dopředu. Po hodině jízdy jsem se pohyboval kolem 240. pozice, takže do cíle jsem se posunul ještě o 50 míst. Kolik by přidalo startování z jiného bloku si nedovolím odhadnout. Ale jestli se to pojede i za rok a bude opět akce na startovné, tak to třeba zjistím naživo:)

V cíli jsem se potkal se spolužákem z VŠ, potom s Pepou, kterého tentokrát Sýkořičák popravil a v našem zeleném dresu mě tam našel i Dan Remek, se kterým jsme projeli společně kus Sudet. Cestou domu jsem se pak potkal ještě s Márou Vanišem.

Druhý den „regenerace“ s klukama z týmu v kopcích, kde jsem tak nějak plandal, ale dal jsem to;) Nicméně tahle vyjížďka si pro svoji pestrost zaslouží samostatný report:)