ČT AUTHOR CUP

CT_Author_Cup_2022_2022_00_08.xls (530114)

ČT Author Cup 2022 aneb karma je zdarma

Ohledně letošního Author Cupu jsem si dokonce pohrával s myšlenkou, jestli už se na něj nevyprdnout. Odjeto 12 závodů, konec sezony, taky to chce chvíli odpočívat před další přípravou… Jenže start z první vlny s Radimem Skálou a Honzou Benešem, v týdnu se cítím dobře, takže myšlenky na neúčast ani nestihnu rozpracovat a zahazuji je. Ve středu přepadne Radima S. Covid, tak ještě narychlo zlanařím Janu a v pátek vyrážíme do Bedřichova, potažmo do Hrabětic. Na ubytování nám dělají společnost fajn lidi z rodinné přízně Radima S., které znám z loňska, takže pohoda tabáček a večer dávám tři plechovky Kozla;)

Ráno chceme být na startu s Honzou včas, tedy budík mám napůl osmou, ale vzhůru jsem dřív. Snídaně, obléknout, nasadit číslo, foto před chalupou a před devátou vyrážím – start je v 9:45.  I takto brzy už se nepouští do koridoru předem a je to hlídáno dost přísně, takže objezd Bedřichova. Ale nevadí, času je dost. Ještě dám cestou čůrpauzu a při návratu na cestu na start potkávám Honzu. Bedřichov, průjezd prázdným koridorem a jsme pěkně vpředu první vlny. Zbývá asi 35 minut do startu. Ač je chladno, zima mi není a čas kupodivu celkem ubíhá. Před námi má stále někdo kolo ve stojanu, i když už je do startu necelých 5 minut. Necelé 2 minuty a přichází kluk. Bojuje se sundáním teplého oblečení, ale když se odpočítává posledních 10 sekund, stojan je pryč a on je na kole. To je načasování.

Výstřel a vyjíždíme za „zaváděcím vozidlem“ – tahač. Mohlo to být efektní, ale řidič se s autem dost pere. Lidi ho začnou předjíždět. Zastaví, chce se rozjet, a při tom trochu couvne. Rozjede se, ale cuká se, jede pomalu, z pelotonu lítají nadávky. Když už to vypadá, že to auto odstaví, tak se zase rozjede a vjede mezi cyklisty. Jsem rád, že už jsem před ním a říkám Honzovi – Tak největší překážku máme za sebou:) Jako docela se držíme, ale občas někdo projede kolem takovou rychlostí, že nechápu, jak to ty lidi dělají. Zkouším se zaháknout a trochu se vyvezu. V zatáčce, kde jsem se loni položil, je kolem mě dost místa, takže na pohodu. Nahoru a na Vládní cestu. Pořád se lehce propadám, ale v pohodě. Byli jsme fakt hodně vepředu. Moje chvíle přijde na Kristiánově (dlouhé táhlé stoupání;)

Vracíme se ke stadionu a týpek mě dost nešetrně předjíždí zleva a klopí to do pravé zatáčky tak, že přibržďuji, aby mi nevzal přední kolo. „Trochu respektu“ zamumlám, ale víc pro sebe než na něj. Houpáky k přehradě, kde pořád trochu ztrácím. Před přehradou Josefův Důl mě někdo předjede. Chytám se a hráz jedu v háku. Za hrází ve stoupání je špalír lidí, povzbuzují a dělají pěkný rámus. Pěkný, až mi přeběhl mráz po těle. Super pocity. Ty ovšem ztrácím na stoupání z Kristiánova, protože se pořád propadám startovním polem. To fakt jedu takovou tužku? Ve sjezdu na Mariánskohorské boudy je mlha a tvoří se mi kapky na brýlích. To je wopruz. Stíny přede mnou mi mizí v mlze a dva lidi mě předjíždí. Najednou slyším – Jé, čau, ty na mě čekáš? A hele, Honza. „Spíš se nějak pořád propadám“, odpovídám a pokračujeme ve dvou, pak ve třech, a nakonec ve čtyřech. Na objezdu Protržené přehrady je nás deset, dvanáct a pěkně to frčí. Výjezd od přehrady trochu bolí. Daří se ale sem tam schovat, takže to jakž takž jede. Když se kolem mihne kluk v dresu UCC, chytnu se a nechám se vyvézt v solidním tempu na Knejpu. Ještě krátký horizont, který zabolí, a od teď už víc dolu než nahoru. Nevím přesně kde, ale vidím před sebou skupinu. Do háje, to sám nedojedu a jsem smířen s osudem. Jenže mě předjíždí kluk, který vypadá, že to dojet chce. Chytám se, a když nám chybí asi 20 metrů, jdu před něj a dotáhneme to. Hurá. Odpočívám a při tom se jede slušný kvapík. Ve skupině tak nějak střídáme tři. Já se tam ale moc necpu a většinu odtahá jeden borec. Zatáčka, prohlubeň a registruji divný pohyb kola. Co to, snad ne defekt. Nic nevidím, tak se zhoupnu a jsem na ráfku. Do pytle. Naštěstí není moc o čem přemýšlet, na tomhle to nedojedu. V srpnu v Kamenici se mi tak nechtělo do druhého kola, že jsem si téměř vymodlil klacek v přehazovačce. Teď tedy přišel defekt ve slušně rozjetém závodě a vyndal mě ze solidní pozice. Už budu hodný a už si nebudu přát, aby se mi někdy něco přihodilo s kolem. Pokud se mi nebude něco zdát, tak prostě k závodu raději nenastoupím.

Vyjedu z balíku a zastavuji na trávě. Vyměnit duši nebo jen nafoukat? Zkusím to nafouknout, co kdyby. Něco tam naperu a jedu dál. Jenže ujedu sotva kilometr a jsem na ráfku. Kristiánov a odbočka na silnici k Blatenskému rybníku. Přes lávku jedu mimo trasu a servisuju kolo, zatímco kolem mě to projíždí a já bych brečel. „Co je, Radime, chceš pomoct?“, slyším Honzu. „Ne, ne, pokračuj, to vyměním.“ Díky Radimovi S. za trik „Jak sundat a nandat zadní kolo, aniž by se člověk dotkl řetězu nebo přehazovačky“. Zafungovalo to. Vyměněno, nafouknuto, píchlá duše na krk „na Detlefa“;) a zpátky na trať.

Ok, propadl jsem se, tak teď bych si to měl užít. A taky jo. Ve stoupání nechávám všechno a všechny za sebou. Ve sjezdu mě možná někdo těžší předjede, ale další kopeček a jsem pryč. Začíná mě to bavit:) Na Novou Louku předjedu dvojici, jedu si v klidu dál a hle, kluci mě předjíždí. Ok, tak se s někým svezu. Jenže vystřídáme asi dvakrát a v dalším stoupání jim odjíždím. Už se napojila i kratší trasa, takže je tu víc lidí. Klesání ke Kuběnkově chatě jedu opatrně. Loni se tu někdo pěkně rozštípal, a i dnes tu HS někoho balí do hliníkové folie. Naštěstí jde dotyčný po svých. Na ten krpál, který přijde, se těším. Sice je cesta plná lidí z krátký, tak se nedá jet úplně plynule, ale předjíždím skoro všechno, co je v cestě. Tak aspoň ten závěr mi zvedá náladu. Vodní nádrž Bedřichov, znovu na Vládní cestu a ke stadionu. Vidím zelený dres. To není Horo dres. Honza už musí být dávno v cíli. Ale na zádech se rýsuje písmeno H. Že by tu byl Dejv a nic neřekl? Tvl, to je Honza. Zase mu došlo jako na P50? Co je Honzo, pojeď, už je cíl. Jen pokývá hlavou, „Jsem úplně tuhej“. Do cíle jsou to sotva dva kilometry. Ještě se chvilku naháním s dvěma závodníky, před cílovou bránou předjedu joudu, který se v posledních metrech nějak divně motal – jestli to byly manévry, aby nebyl předjet, nebo měl problémy s rovnováhou… opravdu netuším. A jsem v cíli. Očekávám, že pořadí bude na druhou vlnu, ale po výsledkách ani nepátrám. Přijíždí Honza. Ve druhé půli mu jeho nohy řekly „Čau“ a odešly do medové lázně. A možná mu ani to „čau“ neřekly;) Takový to klasický – jedu do kopce, ale kolo vůbec nejede, jako kdybych si někde přibržďoval. Jedu z kopce a hle, kolo jede… Takže ten problém nebude v sedlaném materiálu;) Nicméně s nájezdem 1500 km si vyjet první vlnu (504. místo) není vůbec špatná vizitka. Já s dofukováním a výměnou duše dojel 493. v čase 2:46:42. Pocity z první poloviny tratě nic moc, pořád jsem se propadal, ale rozjetý to bylo parádně. Zase jsem jel na hraně možností, ale ta hrana se evidentně posunula. Strava mi naměřila čas pohybu 2:33:59, což je přesně v pásmu, kam jsem cílil. A segmenty na Stravě jasně potvrzují celkem výrazné zrychlení oproti předchozím ročníkům. Michaela Němcová, která jela v mém balíku, dojela 204. v čase 2:31. Tak tady někde jsem mohl teoreticky dojet. Ten zásek mě stál kolem 250 míst. Tu první polovinu, Honzo, jsme jeli hodně luxusně. Škoda, že se na trati neměří mezičasy.

No nic, nemám tu zajeto ke své naprosté spokojenosti, takže… za rok v Bedřichově další pokus a nebuďme při zemi, čas 2:30 je určitě dosažitelný;)

Odjezd jsem si ještě vyšperkoval, když mi v Horním Maxově volá Lucka. Ahoj, nechybí ti přední kolo? Ty kráso, já jsem ale jantar. A není přejetý? Ne, vypadá, že je celý a v pohodě. Já ho nechal opřený o auto, naložil jsem kolo, tašky, zabouchnul dveře a odjel. Ještě že jsem si ho nepřejel. Loni jsem zlikvidoval ráfek při pádu. Letos si ho přejet autem, tak se snad začnu bát do Bedřichova jezdit:)