Krakonošův cyklomaraton

KRAKONOSUV_CYKLOMARATON_2019_00_15.xls (94076)

Krakonoš 2019 aneb teplíčko v horách Na Krakonoše jsem se tradičně těšil, ale již od pátku to nějak nešlo podle plánu. Pozdní odchod z práce, pozdní odjezd, kolony v Praze i na D11. Páteční registrace byla do osmi a v penzionu recepce taky funguje do osmi. Kousek před Trutnovem bylo jasný, že se nestíhá ani jedno, ale dopadlo to dobře. Zaregistroval jsem se asi ve 20:02 a dámy byly úplně v pohodě, asi ten čas nebraly tak vážně, a do penzionu jsem naběhl ve 20:04 a paní provozní ochotně počkala s úsměvem na rtech, takže taky úplně v pohodě, ne nadarmo jde o penzion Pohoda:), ale ty nervy 3,5 hodiny v autě už ten den poznamenaly. Večeře opět Pod lékárnou – tentokrát místo bůčku kotleta, ale opět na švestkách a dvě Plzně. Namazat řetěz, dofouknou kolo a spát. Párkrát jsem byl vzhůru, ale spát jsem musel tvrdě. Ráno se mě Jana ptá: Ty zvony na tom kostele jsou hrozný, co? Hmm, jaký zvony…? Následuje snídaně, převlíkačka, naplnění kapes a tří bidonů – jeden vypiju ještě před startem a dva na cestu, a jet se trochu projet. Na start se řadím před půl desátou a jsem skoro na začátku vlny krátký trasy – velký rozdíl oproti MTB závodům, kdy se člověk musí řadit hodinu předem, pokud chce být u pásky. Krakonoš byl letos prodloužen o 25 km na polské straně a navýšil se o cca 450 výškových metrů, takže krátká trasa měla 125 km a 1777 m převýšení (dlouhá 172 km, 2999 výškových metrů). Selfie s Janou a první výstřel z děla – start dlouhé trasy. Posun o 100 metrů vpřed a po pěti minutách startujeme na druhý výstřel z děla. Žádný zavádění se moc nekoná a hned se jede pěkně svižně přes Trutnov. Užívám si jízdu vlevo a projíždění kruhových objezdů zleva:) Jede se mi dobře, ale jenom chvíli. V Olešnici cca po sedmi kilometrech se necítím vůbec dobře a mám nepříjemné pocity v oblasti žaludku. Snídaně? Teplo? Infarkt? Teploty sice měly být v Trutnově kolem 28° a na Pomezkách 23°, ale jak jsem byl upozorněn po dojezdu, jde o teploty ve stínu, a ne na slunci;) Úplně jasný, ale vůbec jsem o tom tentokrát takto neuvažoval. Každopádně jsem neměl ani pomyšlení na nějaký gel nebo že bych cokoliv pozřel. Trochu jsem se napil, ale nic moc. Tradičně se prosívám startovním polem, ale pořád jedu s někým. Přes Královec do Lubawky i pěkně v háku, tak snad to půjde. Nepůjde. V Lubawce odbočka vpravo na nový úsek závodu a nejede to. Borec přede mnou odbočuje ke krámu asi pro vodu. Dobrý, úplně zle na tom nejsem, ale trápím se a jedu sám. Mírně do kopce a vítr. Přepínám do stavu vyjížďka – hlavně dojet. V instrukcích jsem četl, že ve stoupání na Chelmsko Slaskie je rozbitý asfalt. Projel jsem vesnicí a říkám si, ani to nebolelo. Za chvíli vidím, že nešlo o stoupání „na“ Chelmsko, ale „za“ Chelmsko Slaskie. A ve stoupání vidím dost lidí přede mnou. Konečně někdo odpadává a stávám se členem roztahané skupiny. Normálně bych si vzal gel, ale nešlo to, nemuselo by to dopadnout dobře. Ve sjezdu na Rožanu sjedu trojici a chvíli se vezu. Vytvoří se skupinka, které ve dvou ujíždíme, ale když kolega vidí, že se mi střídat nechce, tak prý počkáme na ostatní. Počkat můžeme, ale brzdit nebudu. Jedu volně, a přesto svižně. Sjíždím a předjíždím jednoho závodníka, skupina mě ale očekávaně dojíždí před Krzeszówem. Přes vesnici a do Lipienice jedu v čele, abych se v mírném stoupání poslušně začlenil někam doprostřed. Ve sjezdu do Lubawky se to natáhne, ale v Lubawce se všichni scuknem. Brutální kostky na vjezdu na náměstí možná lehce připomínají klasiku Paříž – Roubaix. Po sto metrech pálí chodidla od nárazů a po dalších sto tuhnou svaly na předloktí. Jde se skoro do zastavení. Občerstvovačka. Stavět? Nestavět? Tak jo. Chvíli to trvá, než se dostanu ke kelímku s vodou. Upiju, vyleju na hlavu a krk a jedu dál. Poznávám kola a dresy. Které jsem už párkrát míjel. Ve stoupání Szczepanów mi ujeli jen dva lidé, ale ty hned v klesání sjíždím a jedeme ve třech. Když byla na dohled další skupinka, zkusil jsem ji dojet a… povedlo se. Evidentně se pohybuji ke konci startovního pole, protože tohle by mi v minulých letech neprošlo. Na Szarocin a Ogorzelec, kde již začíná velmi mírné, ale přesto stoupání na Pomezky, jedu v háku v malé skupině. Sem tam někoho sjedeme, sem tam někdo odjede. V Ogorzelci už tempo uvadá. Mám skoro nejlehčí převod a rychlost mi připomíná vyjížďku mezi hospodama. Co budu řadit na Pomezky fakt nevím. Kupodivu to ale jakž takž jde a víc lidí nějakým způsobem „předploužím“ než kolik mi jich ukázalo záda. Pár jich i vysedá a vydýchává. Podmínky jsou asi opravdu kruté. Dvakrát si chci pomoci jízdou ve stoje, ale ozývají se stehna, tak si zase poslušně sedám. Hořčík sice vezu, ale pozřít ho, na to nemám ani pomyšlení. Buď bych vrhnul nebo tam rovnou umřel. Jsem rád, že občas ucucnu pití. Těsně před vrcholem sjíždím borce, co jede dlouhou trať. Otočí se na mě a šeptá: Tak už to máme skoro za sebou, co? Je to vočistec dneska, povídám. A on pokračuje šeptem: Mně došla i voda, křeče mám… beru to jako trest za to, že jsem moc netrénoval. Ty asi taky moc ne, co…? No tak to musím vypadat fakt hrozně. Najeto mám stejně jako loni, ale dneska to nejede a vím, že trpím. Nebráním se. No jo, není čas, chtělo by to jezdit víc, odpovídám. Tak se drž, zašeptal a zůstal za mnou. Na mezičase Pomezky vidím časomíru. Co to je za číslo? Několik vteřin to luštím, aha, to je normální čas 13:45. Ty kráso. Tak za čtyři hodiny v cíli fakt nebudu:) (start byl v 10:05) Z Pomezek to je ještě hodina, takže 4:45. Njn, lepší to nebude. Loni jsem touto dobou byl po 100 km již 20 minut v cíli. To nové kolečko v Polsku mi přidalo hodinu dvacet. Stavím na občerstvovačce na banán. Banány už nejsou – jediný, co jsem byl ochoten zkusit pozřít. Na jablka mi to nejede, koláč ani housku a salám jsem nemohl ani vidět. Nechám si doplnit bidon vodou a sjíždím na Temný důl. Před restaurací ještě vidím nával. Plno kol se startovním číslem. Některým asi Pomezky a podmínky vzaly hodně sil. Ve sjezdu mě dojede čtveřice, které se chytím. V Temném dole se dělí dlouhá a krátká trať. Kluk vedle mě (v růžovém dresu pivovaru Rohozec) má bílé číslo (dlouhá trať). Jedeš doprava, jo? ptám se. Ne, dneska už fakt ne, jedu vlevo. Znamená to pro něj sice diskvalifikaci, ale každý rok se někdo takový najde. Představa, že jedu teď ještě do Pece, na Pražskou, Hofmanky… Velkej, hodně velkej respekt těm, kteří to jezdí, a v letošních podmínkách, a navíc na prodloužené trati obzvlášť. Evidentně jde o výkonnostního cyklistu. Zkusím ho uviset, protože sjezd přes Horní Maršov a Svobodu nad Úpou bez jízdy v háku sebere hodně sil normálně a dneska navíc dost silně fouká od jihu, přesně proti, takže to je nutnost. Jedeme asi čtyři. Visím na druhém místě a jsem rád, že borec nepotřebuje střídat. Tahá a tahá a trpělivě upozorňuje na díry v silnici, nerovnosti a nebezpečné situace. Má naježdíno a má zkušenosti. V Mladých Bukách odbočujeme na Hrádeček. Je nás již sedm nebo osm. Neohlížím se a visím na jeho galusce. Jdu ze sedla, ale opět si okamžitě poslušně sedám. Ještěže v sedě svaly netahají, křeče se nekonají. Až na horizontu se ohlédnu a nikde nikdo. Slušně jsme je urvali. Přes Vlčice sjíždíme k silnici na Trutnov. Pořád jsem v háku a přemýšlím, kdy ho nechám jet, protože v Trutnově čeká závěrečné stoupání a nerad bych tam vykysnul, když už jsem tady. Jsme na hlavní, cca 8 km do cíle. Borec tahá, přesto nás sjel jeden týpek zezadu. Chvíli se držím, ale pak vybočuju a pouštím ho před sebe. Ne, ne, já fakt nemůžu, sorry, omlouvá se. Já tě pouštím, abys jel za ním, já už musím zvolnit. Tak to jo, docvakl Rohozce a začali se vzdalovat. Silnice stoupá, ale nějak to jde. Poznávám poslední výjezd na kruháč v Trutnově. Pak už jen sjezd do cíle. Vidím jednoho soupeře. Bez jakékoliv snahy se pomalu přibližuji. Obkroužím kruhový objezd a slyším houkačku. Hm, asi sanitka. Odbočuji mezi domy a znovu houkačka. To už jako jedou do cíle první z dlouhé trati?? Bylo mi jasný, že prodloužením závodu to bude těžší být v cíli před prvním z dlouhé, ale říkal jsem si, že 5 hodin jim stačit nebude, zatímco já to do pěti hodin musím stihnout. Vidím policejní motorku a auto. No ty kráso, už jsou tady Sjedu k pivovaru a trochu máknu, levá do cílové rovinky a soupeř přede mnou je ode mě asi padesát metrů. Dobrá, zasprintuju a dojedeme do cíle vedle sebe. Povedlo se, o našem pořadí musela rozhodnout cílová fotografie:) (byl jsem asi 0,5 sekundy za ním). Projel jsem až na autobusové nádraží, pomalu se vrátil zpět do cílového prostoru, což byla otázka pár desítek vteřin a skutečně první a druhý z dlouhé byli v cíli. Pět hodin jim stačilo – 4:46, já jsem si 125 km v Krkonoších užíval 4:41. Tím, že dlouhá startovala o pět minut dřív, tak jsme se u cílové pásky málem potkali. Příště v takové situaci počkám a budu v televizi:) Neuvěřitelné, jaké emoce člověkem cloumají po projetí cílem. Únava, úleva… patrně totálně rozhozená chemická skladba v organizmu od iontů po hormony… Člověku se chce najednou smát, brečet, jít někam umřít… mazec. Tohle peklo už nikdy dobrovolně nedám. Ale jak se znám, za pár hodin nebo druhý den, budu mluvit jinak. Cestou jsem spotřeboval přes dva litry tekutin, jinak žádnou výživu, žádný gel, ovoce, hořčík… nic.

V cíli jsem byl s průměrem 27 km/h v čase 4:41:48,7 na 262. místě z 392 startujících na krátké, 81. v kategorii M40 ze 140. Umístění na začátku druhé poloviny, ve dvou třetinách, startovního pole, je na silnici takový můj standard, takže i přes tu bídu to jakž takž jde. Opět jsem našel prostor po závodě pro výměnu dojmů s Radimem Skálou v barvách Sokola Veltěž a opět jako před rokem se mi podařilo najít lokomotivu, co mě odtáhla z Temného dolu do Trutnova, abych osobně alespoň poděkoval. V tombole jsem jako tradičně vyhrál psa… tedy starou Bellu:) Jak to bude příští rok, těžko říct, endorfiny se totiž tentokrát ne a ne dostavit… a i když bych se teď momentálně na další rok neregistroval, už to nevidím tak jednoznačně černě jako po dojetí.