Author 50 Český ráj

20180421_ceskyraj_abs.pdf (292475)

20180421_ceskyraj_tymy.pdf (157983)

*závodníci nepatří do týmu MTB Horoměřice

Author 50 Český ráj 2018 aneb Author 50 České peklo                                                                                                                               Bída a děs, utrpení od začátku do konce, nikdy víc… Takové myšlenky mě provázely 49 kilometrů závodu – hned po prvním kilometru až do cíle. Start poprvé ne pouze pod hlavičkou MTB Horoměřice, ale pod hlavičkou týmu, a navíc v týmových barvách. Jako zodpovědný člověk jsem cítil - logicky zodpovědnost. A bůhvíproč jsem si dělal naděje na solidní výsledek. Na startu jsme byli hned v čele druhé vlny, a to bylo také naposled, co jsem viděl parťáky. Začalo se pěkně zostra a než přišel první kopec, nohy přestaly jet, kolo nejelo a přese mě se valily skupinky a skupiny jako bych na té silnici snad ani nebyl nebo co. Ač jsem kopec neflákal, nikdo přede mnou neodpadal, naopak příliv cyklistů zezadu nekončil. No, a tady bych mohl skončit;) Takhle to probíhalo až do cíle. Vyšťavenej jsem sice pokračoval, ale s myšlenkama na vzdání závodu a jasným rozhodnutím, že tohle už ne. Jestli mi není krásně, když si vyjedu jen tak cykloturisticky;) Životosprávu jsem neflákal, něco málo jsem najel a stejně jsem byl tuhej, jako nikdo druhej. Jakýkoliv stoupaní jsem trpěl, a když náhodou jsem nějakého odpadlíka sjel, tak mi to hned nahoře nebo při sjezdu vrátil. Byl jsem tak unavenej, že mě začaly bolet i ruce. Při jednom šotolinovém sjezdu mi ruka sjela z řídítek a jedna noha vypadla z klipsny. Že jsem si v tom prachu a šutrech neustlal jako v Záhořově loži, byl jasný důkaz, že můj anděl strážný nebyl zrovna na mši. Ačkoliv mě míjelo jedno kolo za druhým, nebyl jsem schopnej se zahákovat, chytit se, chvíli jet s někým a odpočinout si, nic. Sám za sebe, sám a sám, celou dobu. Terén jsem neznal, tak jsem si alespoň den před závodem „projel“ trasu na mapě a pokusil se zapamatovat hlavní stoupání pro orientaci. Jak bylo příjemné zjištění, že už jsem ve sjezdu na Kacanovy, a tudíž stoupání na Hrubou skálu mám za sebou. Takové pozitivní chyby se vítají:) Nájezd na silnici a mírné stoupání na občerstvovačku. Přede mnou skupina asi 50 lidí. Myšlenky na docvaknutí rychle vzaly za své. Na občerstvení jsem vzal jonťák a pustil jsem se do posledního stoupání, po němž následoval sjezd ke Komárovskému rybníku a cíl. Ve stoupání jsem pár odpadlíků předjel, ale pořád jsem byl víc předjížděn. Sjezd do cíle jsem jel hlavně opatrně než na čas, ale to už asi v této části pelotonu všichni, takže žádné nebezpečné situace na louce, která se jede po úbočí a sem tam s pískovou vložkou, nevznikaly. Celý závod jsem jel na čisté tričko, protože si přeci hned neušpiním nový dres, že. Jenže asi 200 m před cílem přišel brod. Dostal jsem sprchu od jezdce před sebou, sám jsem si nahodil záda a bylo vymalováno. Spíš nahozeno;) V cíli jsem byl totálně grogy, ale těstovinový salát a pivo přišly k chuti. Na výsledky jsem se dívat nešel a vidět je nechci. Bezděz určitě nepojedu. Možná Pražskou 50 na podzim, a pak se uvidí… V neděli mi zvědavost nedala a ve výsledcích jsem se našel. Pořadí nic moc, i když první polovina (můj cíl) mi utekla o málo, ale čas 2:08 nevnímám vlastně vůbec špatně. Průměr skoro 24 km/h i s nějakými nastoupenými metry v terénu prostě na mě není vůbec zlý. Holt je začátek sezóny a jak mi řekla Anitka (dcera, 13 let) – asi jsi málo jezdil. No asi jo no. Čím by to bylo jiným? Sice jsem hledal důvody všude možně – životospráva ok, dopoval jsem se hořčíkem, ráno zdravá vyvážené snídaně, nějaký protein, nějaká energie… tak proč to nešlo? No protože nemám najeto, jak prosté (milý Watsone). S tímto zjištěním a s relativně slušným časem už Bezděz nezavrhuju;) České peklo byl dobrý start do sezóny, mám na čem stavět. Nohy bolely a stále trochu bolí, a to je dobře. Detlef a Dejv zajeli neskutečné časy 1:42 a 1:45. Mám ještě hodně co dohánět;) ale zase je dobrý, že se mám od koho učit. Martin by zajel něco podobného, jenže po kolizi a nabouraném kotníku, bohužel, nedokončil, čímž jsem jako třetí dopomohl MTB Horoměřice ke klasifikaci v soutěži týmů, i když ani tady jsem to nedotáhl do první poloviny – 15 z 27. Když pominu rozčarování, které pramenilo z naprosto neopodstatněného očekávání, je dobře, že jsem si to vyzkoušel, něčemu se přiučil a příště už budu zase o něco chytřejší a zkušenější:) Radim Mach

Očima Davida Čechoviče, Po přečtení Radimova komentáře se mi vybavil můj první závod na Českém ráji, a když jsem porovnal naše časy, byl jsem ješte o minutu horší. Tentokrát s více zkušenostmi, motivací, lepším kolem a najetých 400km tři neděle před závodem, jsem se pustil do závodu zajet si s Dejvem osobáček. Krásná slunečná sobota byla perfektním předurčením dobrého výsledku. Start byl ostrý, do prvního kopce jsem se držel za Márou a Dejvem. Po vyjetí prvního stoupáku, trocha terénu a silnice, jsem se konečně chytil skupiny, ve které jel Dejv. Ten ale po chvíli zavelel, že počkáme na bráchu. Nechali jsme odjet skupinu a v té následující naštěstí brácha byl. Bohužel jsme se dlouho společně neudrželi, přišlo další nepříjemné stoupání a rychlé tempo roztrhalo skupinu. Brácha zůstal v té pomalejší. Po několika ohlédnutí jsem ho nespatřil, a když jsem dojel Dejva, říkal jsem, že bychom už na něj podruhé čekat neměli. Dejv se rozhodl počkat a já se tedy pustil sám do stíhací jízdy za Márou. Netrvalo dlouho a skupinu, kterou jsme s Dejvem na začátku opustili, jsem dostihl. Mára měl krizi a brzy odpadl, zato jeho parťák valil dál, a tak jsem se rozhodl držet jeho. Několikrát jsem popojel s pár odvážlivci na útěk, ale skupina nás vždy dojela. Ve finiši jsem se snažil onoho parťáka přespurtovat, ale v cíli byl nakonec rychlejší on o 2 sekundy. S časem 1:42 a 121. místem jsem spokojený. Jen mě trochu mrzí, že brácha nakonec závod vzdal a nepodpořil tak dobrý týmový čas. I tak jsme díky Radimovi obhájili 15.místo.