AUTHOR Král Šumavy MTB 2024 Memorial Františka Šraita

31._rocnik_AUTHOR_Kral_Sumavy_MTB_2024_Memorial_Frantiska_Sraita_2024_00_25.xls (67053)

AKŠ 2024 aneb když jsi tak zoufalý, že si užíváš to, z čeho máš největší respekt

Na závod jsem se těšil a vše vycházelo fajn. Příjezd v pátek, večeře s klukama a Janou, ráno trochu alchymie s oblečením a chemií na cestu a vyjet na náměstí zkusit, jestli řadím v pohodě. Přijel Honza, a že jde do servisu nechat seřídit řazení. Já si to na náměstí nějak pošteloval. Nová osa, zdá se, drží. Honza se vrátil a mazal tam zpátky ufouknout na správný tlaky. Když se vrátil, zmínil jsem vakl v hlavovém složení a šel jsem na servis pro změnu já. A když už jsem tam byl, poprosil jsem o kontrolu řazení. Zkušený chlapík sundal hazku, patrně proměřil, že patka je ok (nic neohýbal), seřídil a já měl po dlouhé době pocit, že to je jak nový. Paráda. Jedu na start, kde je Detlef s Martinem. Honza se někde opozdil a startuje o pár metrů za námi.

Po startu jsme celkem vpředu a Martin tradičně lepí díru na čelo, takže nás s Detlefem dotáhne do zhruba první padesátky ne-li ještě výš. V prvním stoupání se Detlef vzdaluje, Martina mám na dohled a společně se trochu cedíme startovním polem. A v prvním sjezdu dokonce sjíždím pár lidí, dovolím si i předjet! a dole jsem na zadním kole Martina. Ten mě zaregistruje a zase se trochu vzdálí. První občerstvení a… on nezastavuje. Ajaj. Za jízdy beru půlku banánu, co hned sním, a druhý celý beru do kapsy. A tady to asi začíná a nevím, jestli se úplně trefím geograficky a chronologicky. Že do té doby kolo pískalo (nový zvuk) snad ani nezmiňuji. Nejdřív jsem myslel, že to je kluk přede mnou a říkal jsem si, dobrý, nebudu vrzat sám. Jenže to pískalo pořád stejně a došlo mi, že to jsem já. Pak se začalo přidávat sem tam vrzání, které mě provází od závodu v Boleslavi, a to postupně čím dál častěji, aby ve druhé polovině přišlo praskání a sem tam střílení řetězu. To umí dobře zamávat s rozpoložením, moc komfortně se mi nejede.

Začal jsem laborovat s přehazovačkou a bylo to dost na palici. Ladil jsem to kolečkem u páčky. Někdy ok, ale nikdy to nebylo super a vždy se to brzy rozes… Navíc jak jsem nešlapal při štelování přirozeně, začaly mě brát křeče nejprve do dolní části lýtek a poté do vnitřních stehen. Pěkný, to tu dlouho, asi tak dva tři roky, nebylo. Není na co čekat a pošlu tam hořčík.

Během této patlanice najednou sjedu Martina. Asi se něco přihodilo, ale jede dál, tak dobrý. Po chvíli vidím jeho zablácený bok, takže to položil někde do měkkého. Od této chvíle jedeme pospolu, chvíli jsem vpředu já, chvíli Martin, a ještě že tak, protože jinak bych skončil někde na pařezu s pláčem.

Ve výjezdu za Velharticemi tahám za krátký konec. Nejen že zkouším pořád štelovat, ale ještě mi odjíždí skupinka s Martinem. Sjezd na Hlavňovice a za nimi mě zezadu zdraví Honza. Chvíli jedu s ním, ale jediný, kdy se před něj dostanu, je ostrá pravá, kdy Honza objíždí nějakou kapličku, nebo co to je, po odvěsnách pravoúhlého trojúhelníku a já to zkracuji přes přeponu. Nicméně v lese a v mírném stoupání se mi definitivně vzdaluje, ani se nerozloučil;)

Za chvíli zase vidím Marťase a ve stoupání na druhou občerstvovačku jdu před něj. Jenže slyším povědomý zvuk, zastavuju a… i nová osa zadního kola se povoluje. Počítal jsem s tím, mám imbus, dotahuju, Martin mě míjí a oznamuje, že počká na občerstvení. Někam se hnát se mi nechce, ale strávit u jídla deset minut taky nechci, takže něco pojím, dám gel a rozjíždíme se společně dál. Nájezd do terénu. Chceš jet první? Klidně jeď, odpovídám a Martin vjíždí na pěšinu. Vodu a bahno už máme úplně všude. Nicméně ty sjezdy mě překvapivě tak nějak baví. Pláště doporučené Bogasem fungují precizně. Drží skvěle, a když to někde klouzne, tak jen tak lehce, a to mě baví. Užívám si sjezdy a opět si i sem tam skočím přes kořen a sem tam předjíždím, já… ve sjezdu… paradox…, ale pochopitelný, protože nic jiného mě už ten den fakt nebavilo nebo mi to bylo úplně jedno, asi tak jako to počasí - voda a bahno. 14 dní jsem věděl, že to takové bude, tak to nemůže překvapit, a bylo to to poslední, co jsem řešil. Že je asi zima mi

došlo před brodem. Chci si dát lehčí převod, ale nemám sílu pohnout páčkou. Nakonec to ale cvaknu a brodem projedu bez kolize.

Spojení s krátkou trasou. Sice tak nějak předjíždím, ale na nějakýho frajírka jako v minulosti si nehraju, a kde se jde pěšky, tak jdu taky. Zvuky z kola už jsou fakt tragický a nevím, co rupne dřív, jestli řetěz nebo moje nervy. Opět mě předjede Martin, ale opět čeká u jídla a opět zde strávíme plus mínus 5 minut. Odjíždíme spolu na posledních 20 km. V mírném stoupání hlásí Marťas křeče. Prý jeď a nečekej. Říkám mu, zvolníme, to rozhýbeš, já už je měl asi třikrát a povolily. Sice jsem zvolnil, ale stejně jsem se vzdálil a odjel. Sorry, Martine, tohle je týmový jak stehno. Že za takových okolností dojedu nakonec tři minuty před tebou mě ani trochu netěší, spíš si říkám, jaký jsem kokot (totéž se taky odehrálo s Honzou v Berouně), a až mě vy necháte takhle někde „se vykoupat“, tak vím, že si to zasloužím:(

Poslední dvě stoupání je zoufalost sama. Vyladit už nejde nic. Ještě po vzoru Radima Skály prolívám hazku čistou vodou, ale nic. Zoufalství, vztek…, rýmovalo by se s brek, ale tomu jsem těsně nepropadl. Nijak to nervu, nechci nic extra zhuntovat, a přesto mi lidi kolem moc neodjíždí. Jo, sajrajtu bylo hodně, ale proč to tedy nedělají i kola lidem kolem mě? Asi to mají všichni v elektrice s automatickým oplachem, protože jinak to není možný. Omlouvám se kolu a doufám, že dojedeme oba v celku. Déšť a voda na silnici jsou super, protože člověk ví, že to je čistá voda. Poslední kilometry jedu ve skupince čtyř a z té jsem nakonec v cíli nejlepší. Tak se aspoň uklidňuji, že jsem se propadl do míst, kam třeba ještě nepatřím.

V cíli celkem kosa, takže fotka, pozdravit Detlefa v suchém a čistém a pogratulovat k úctyhodnému výkonu, umýt kolo, pozdravit Honzu v čistém a suchém a pogratulovat k obrovskému posunu nahoru, a pak s drkotajícími zuby na penzion a asi půl hodiny se hřát ve sprše, kam jsem vlezl, jak jsem přišel, kromě treter tedy, za to i s helmou, a smývat nánosy bahna ze svršků i ze sebe.

AKŠ 2024 aneb když ti nejedou nohy, kolo, přijdou křeče, a hlava pak už taky nechce. AKŠ 2024 aneb nejhorší závod, co jsem jel. Těžko říct, co je horší, jestli tohle, nebo když odejde páka během rozjetí před startem, viz poslední Krakonoš. Tohle je každopádně čerstvější zážitek. A chtělo by ho to rychle něčím přebít. Malevil ale nepojedu, protože kolo ještě nebude ready a je otázka, jestli bude do Podralska. Takže rychle zpátky do reálného života a neřešit kraviny;)

A příští rok? Tentokrát už si do příštího roku žádná předsevzetí nedávám, žádná doporučení nenavrhuji, nechám tomu volný průběh a uvidím, jak se věci vyvrbí.

Davidův koment: Co k tomu dodat, snad jen, že bláznivě se brácha zas pustil do spurtu první skupiny a zahnal mě k rychlíkům se kterými jsem vydržel do 40km na druhou občerstvovačku, kde jsem strávil 7 minut abych si orazil. Po chvíli kdy jsem volně pokračoval k cíli mě překvapivě dojel Honza, dokonce mi v terénu a z kopce ujel... nicméně jsem jej dorazil na volnějším terénu a v krutopřísném kopci jsem mu odskočil. Na pevńáku se jelo do kopce s lehkostí... ale každý sjezd byl o to těžší, kdyby bylo sucho byla by to střela :-)