ČT AUTHOR CUP

20191012_ct_cup_abs.pdf (728142)

Author Cup 2019 aneb Rychle do cíle

O letošním Author Cupu jsem moc neuvažoval, protože týmoví kolegové se k němu moc neměli a já po loňsku taky neměl moc chuť se honit po Jizerkách na trase skoro 70 km. Jenže se ozval Radim Skála, jak že je to s tím vybojováním první vlny, o kterém jsem mluvil po závodě před rokem. No jo, to je tak, když si někdo pustí pusu na špacír a druhý mu to pak v pravou chvíli připomene;) A protože jsem chytlavej a protože hozená rukavice Radimem se neodmítá a protože vyrazit na závody v takové společnosti je čest, celkem rychle jsme se domluvili.

Průjezd Prahou byl oproti loňsku celkem v pohodě, když jsem zřejmě jen těsně unikl té pravé dopravní špičce v pátek odpoledne, v Počernicích nabral Radima a vyrazili jsme do Bedřichova na registraci. U vyšších startovních čísel byla fronta, borci z první a druhé vlny to měli bez fronty:) Okouknout stánky a jeli jsme do Josefáče. V penzionu Dakota jsme nasadili startovní čísla, dali jsme výbornou večeři – myslím, že paní domácí po mém polívkování ustoupí od modelu, tady máte mísu a klidně ji snězte;) – skoukli konec fotbalu CZE-ENG a šli spát.

Po snídani oblíkací alchymie. Teď je zima jako pr…, ale už v deset má být skoro 15° a v poledne 17°. Nakonec beru funkční triko (tombola ze závodu KPŽ Ralsko) s dlouhým rukávem, dres s krátkým, krátké kalhoty a šátek přes uši. Na přejezd na start mi Radim půjčil návleky na nohy a sám jel ve ¾ kalhotách. V Bedřichově jsme byli tak moc v pohodě, že jsme nakonec oba startovali až z konce svých vln.

Po startu se pole těžkopádně rozhýbalo a první dva tři kilometry nešlo dělat skoro nic jiného než jet volným tempem v balíku. Posun vpřed byl prakticky nemožný. Sem tam jsem se prosmýkl, ale nic moc. V lese se to trochu rozjelo, ale hned jsme se zase scukli na stoupání. Začíná se jet, tak se chytám někomu do háku a začínám se trochu někam prokousávat. Před nádrží Josefův Důl (necelých 15 km) mám pocit, že mi došla veškerá energie. Jako kdyby se zasekly brzdový destičky. Jenže kolo jede dobře, ba výborně, protože ve sjezdech se zásadně posouvám dopředu, a to bez většího úsilí. Maximální rychlost přes 77 km/h mě trochu vyděsila, ale třeba to byla chyba GPS. Každopádně se musím nutit do jiných myšlenek, než na to klasické – kdybych to tu znal, tak to otočím do cíle a končím; mám to zapotřebí se tu takhle mordovat…? Šlapu a snažím se stále někoho držet. Jde to a na Kristiánov se zase o pár míst posunu. Daří se mi maximálně se vyvážet a postupně stahovat různé skupinky přede mnou. Na první občerstvovačce beru ionťák. Je teplejší než ten v lahvi a je to příjemnější. Za chvíli zkouším i gel. Vycucnu tak třetinu tuby a už tuším, že to nepolknu. Ještě to trochu naředím pitím z láhve a stejně to raději vyplivnu, to by nedopadlo dobře. Možná už to je psychika, co já vím, ale to dobírání energie na trase budu muset nějak doladit. Na mezičase v půlce závodu vím, že teď to prostě je víc z kopce, i když se to chvílemi nezdá. Proto každé stoupání beru tak, že musí rychle skončit a dolu se zase trochu svezu. Navíc pomáhají vzpomínky na Alpy. Tady v Čechách prostě každý kopec dřív nebo později skončí, a to je sqělý vědět;) Mnohem lépe se pak překonávají ony krize „tak a teď mi došlo“, které byly ještě dvě. Chytám se chlápka, co má podobné tempo a pořád se držím/e v nějaké skupině ať 3 členné nebo 20 členné. Pořád ale víc dojíždíme lidi v předu, sem tam se někdo přidá zezadu. Ve stoupáních si nenechám nic ujet a spíš se držím v závětří čela skupiny. Trochu mám strach, jestli to není moc „na pohodu“ jako na Pražské 50. Odbočka z asfaltu na šotolinu kolmo na vrstevnice. Loni jsem tu zvažoval, že slezu. Teď jedu sice na druhý nejlehčí převod, ale v sedě a většinu nechávám za sebou. Ještě vzadu slyším „Copak to zobete kluci, že vám to tak jede?“ Kilometry zobu, odpovídám si v duchu.

Podle plánu už tu musí být co nevidět cíl, protože kolečko v okolí stadionu se letos nekoná. Stadion,  bacha na levou zatáčku v písku, spurtík v mokrém písku a cíl. Letmý pohled na tabuli – Mach 2:46 a něco. Tak 2:45 to není a první vlna pro příští rok taky těžko, chjo.

Radim už je 20 minut v cíli. Start o pět minut dříve a jel to na cyklokrosce těsně pod 2:30. Nabízí mi čaj a čokoládu. Jen si lehce loknu a vyměňujeme si první dojmy. Dojdu si pak ještě pro čaj a kousek čokolády, ale na salát ani guláš chuť nemám. Opláchneme kola, projdem stánky, pokecáme se známými a vyrážíme zpět na ubytování. Již večer padl návrh, že 10 km do Bedřichova, 68 km závod a 10 km zpět, to je 88, takže si to říká o krátkou zajížďku a namotat stovečku. S tím problém nemám, takže jedem vyhlídkovou trasu. Nechápu, na co to moje tělo jede, protože poslední jídlo byla snídaně, a pak kostička čokolády v cíli. Až asi tři hodiny po závodě pociťuju konečně hlad, a tak nepohrdnu nabízeným sojovým sukem. V Josefáči máme 97 km, tak ještě jedna vyhlídková cesta nad údolím a zastávka na pivo, limo, kafe a rakvičku v Albrechticích. Nakonec to dává 103 km. Na poslední 2 km si půjčuji krosku a je to tedy rozdíl. Člověk šlápne a jede. Oproti těžkopádnému MTB je to nebe a dudy. Asi nejlépe to popsal Radim, když při závodě po vjezdu z cesty na silnici ve stoupání měl dojem: „… že kličkuju jako v autoškole mezi kuželama.“

V cíli to zas a znova nebylo tak zlý, jak to zprvu vypadá. Čas 2:46:13; 539. celkově, 230. v kategorii. První půlka průměr 20,45 km/h, druhá 28,2 km/h a ještě jsem si v ní polepšil o 85 míst, což u mě nebývá zvykem. Běžně se posunu o pár míst, nikoliv o pár desítek a vešel jsem se tak do prvních 20% závodníků. Vzhledem k startovní pozici vůbec netuším, kde jsem všechny ty lidi předjel, ale to nevadí, evidentně jsem se soustředil na správné věci. Čistý čas 2:45:18 je 18 vteřin za mezníkem 2:45, ale po tom marastu po startu je jasný, že na to mám.

Ad doplňování energie při závodu. Asi se vrátím a zkusím Šumavské jahůdky. Když jsem jezdil první stovky, tak to byl slušný dobíječ energie. Kdyby někdo nevěděl, co to je, tak je to kandovaný cukr obalený v cukru:)

A ta první vlna? Uvidíme. Pořadí na to těsně není, ale kdo říká, že se za rok přihlásí všichni, kdo na ni mají nárok, že… Tak třeba. A když ne, tak být dřív na startu a startovat z čela vlny, pak už to musí klapnout, stejně jako klaplo, i letos, počasí.

Foto: Selfie s Ještědem. Pokud Ještěd nevidíte, tak je přesně v místě výbuchu;)