Krakonošův cyklomaraton

Abs Krakonoš.pdf (435428)

Radim Mach č. 1042, celk. 206/335; kat. 46/80, čas 5:23:02.8

Radim Skála č. 1021, celk. 226/335, kat.  55/80, čas 5:38:58.4

Krakonošův cyklomaraton 2025 aneb prodloužená dlouhá

Při své osmé účasti jsem se postavil podruhé na start dlouhé trasy. Poprvé jsem ji jel v roce 2022. O rok později mi při rozjetí vypovědělo službu kolo a před rokem jsem se na poslední chvíli přehlašoval na krátkou, protože tři dny po Krakonošovi jsme odjížděli na Alpen Tour.

Standardně má trasa 135 km s převýšením 2400 m. Letos 150 km, 2700 m. Zvažuju, jestli v Temném Dole neodbočím na krátkou, ale prý, ber to tak, že tam odbočit vlevo nejde, může se jen doprava do Pece:)

Na startu jsme s RS včas, takže hodně vpředu. Po startu asi 4 km za zaváděcím vozem, které nás vypouští z hlavní na Vlčice. Balík, úzká silnice, lehce z kopce, průměr přes 50. Nějaké nárazy jsem občas zaslechl, ale snad nic vážného. Já se už těšil, až to první kopec roztrhá. A to se také na Hrádeček, z této strany to jedu poprvé, děje. Ve sjezdu se sjedeme a Mladými Buky se vracíme k Trutnovu v pěkném balíku. Odbočka na Babí a zase se to natahuje. Poznává mě chlapík z Road Stage, že prý jsme před týdnem spolu obkroužili ¾ závodu. Došlo mi, že to byl ten, co mě pod Haničkou dotáhl zpět do skupiny.

Teď jedeme ve skupině, kterou, už tuším, neudržím. Na Stachlbergu vidím jen ocas skupiny a po sjezdu do Prkenného Dolu a ve výjezdu na Žacléř seberu jednoho odpadlíka. Těsně pod Žacléřem mě předjede čelo Elite, které startovalo 5 minut po nás. Škoda, kdyby to bylo o 300 – 500 m dál, zkusil bych se toho expresu na trase Žacléř – Lubawka chytit. Takhle jsem nahoře vytvořil dvojici a s klukem jsme se chytili až další skupinky. Takže do Lubawky letíme a poctivě všichni točíme špic. V Lubawce to proženou přes náměstí s kostkama, jako jsou dole v Lysolajích, takže jsem z vláčku vypadl. Navíc to byly zvuky, že jsem myslel, že mi upadla hazka. Za kostkama ale zase jedu ve dvojici a rychle zase tvoříme skupinu. Začíná se přistoupávat na Pomezky. Tentokrát sice nevypadnu jako první, ale tempo nevydržím a vystupuju si. Od teď za svý až nahoru.

Bufet je obsazený, vodu a něco v kapse mám, jedu dolů. Povede se opět někoho sjet, takže rovnější pasáže pěkně schovaný, přeci jen dole neodbočuji vlevo, potřebuji se šetřit. Temný Důl a směr Pec. Ani mě to nějak neničí, zkrátka občas je potřeba vystoupit z komfortní zóny, a tak se ve dvojici blížíme k Peci. Dojede nás ještě dvojice kluk – holka, kdy chlapec jede pohodu a pomáhá slečně. Pec, parkoviště a je to tady – vzhůru na Pražskou. Chci si dát ještě lehčí převod, ale ouha… už tam mám ten nejlehčí. Co s tím? Najedu do lesíka a kašlu na to. Párkrát otočím klikama a slezu. Nejstrmější pasáž jdu z poloviny pěšky. Potupa. Ale že by mi ti na kolech ujížděli? To tedy ne. Po pár desítkách metrů nalezu a krok sun krok, je to masakr, se šplhám. Před třemi lety mi to tedy takový problém nedělalo. No, co už, nějak to dopadne. U Husovy boudy opět kotel, že se člověk musí usmát a hned se šlape trochu lépe. Srovná se to a poslední krpál na Pražskou. Jsem tu a piju jonťák. V kopci mě začaly tahat svaly a přišly první křeče. Doplním tekutiny a dolů na Dolní Dvůr. Nejprve kilometr rozbitá lesní cesta, ale pak sjezd po velmi dobrém až výborném povrchu. Což ale vytváří nebezpečí, protože mezi stromy prosvítá slunce, takže sem tam nějaká nerovnost je pěkně skrytá na „strakatém“ povrchu. Dole jsme 4, ale kluk s holkou mi tu definitivně odjíždí, a pak i ten čtvrtý. Na Strážné mě ještě předjede trojice. Nejsem schopen se jich chytit. Ale na Strážném už jsem víc v klidu. Už to nějak doklepu, i kdybych měl jet sám. Sním nějaké melouny, doplním jonťák do bidonu a spouštím se směr Lánov. Na Rumovce – spojka na Lánov, se ozve: Takový dlouhý pole a přede mnou Horoměřice. Ahoj, odkud jsi ty? Z Bubenče. Takže sousedi. Jak je? ptá se. Nějak nemám slov, co bych na to řekl, tak sám odpoví – Plný sil, co? Přesně tak, jen jsem nemohl najít slova:) Do Lánova dojedu za ním a prý, budeme střídat, ať tu nejedeme dva za svý. Jo rád, jenže… Vystřídám dvakrát, a když jde on potřetí dopředu, chytím odlep. Když se otočí, kde jsem, usoudí, že tudy cesta nevede, kopne do vrtule a je v řiti. Tak s ním jsem opravdu nemohl jet. Do cíle mi dal ještě krásných 8 minut. Zbytek státovky před Čistou v Krkonoších jedu sám. Odbočím a začíná se stoupat na Černý Důl a z něj lesem na Janské Lázně. Jedu sám. Cedule KCM 25 km. Takže ještě zhruba hodina do cíle, ale z Jánek je to už jen dolů, Hrádeček z lepší strany a mírně nahoru do Trutnova. Kolik je? Už budou tak 4 hodiny… tvl, já to pojedu snad 7 hodin. Seberu odvahu a kouknu na telefon – 14:28. Cože? Půl třetí. Že bych to stihnul do pět a půl hodiny? Hned se jelo o trochu líp, ale fakt jen o trochu. Pomalu stahuju nějakého cyklistu. V Jánkách mi chybí tak 100 m a ve sjezdu do Svobody ho dojedu. Ve Svobodě na hlavní říkám: Zkusíme to nějak ve dvou? Já ne, já jsem úplně vyndanej. Jj, chápu. Ovšem zezadu přiletí někdo další. Zalovím a vezu se. Za chvíli mi ukazuje, ať střídám. Nevím, jestli tam budu něco platnej, říkám. Prý, potřebuji si odpočinout, bojuju s křečema. No, tak to jsme na tom stejně, odpovídám a zkouším potáhnout. Do Jánek jsem měl v jednu chvíli v pravém stehnu klavírní koncert. Křeče brnkaly snad v každém svalu, který na té noze je. A to jsem za celý den poprvé na závodě snědl všechno, co jsem vezl s sebou – 3x magnezium, 4x Enervit tableta, 2x gel. Pod Hrádečkem nás dojela čtveřice. Chytáme je jen tak tak, ale necháme se dovézt nahoru. Ve sjezdu mi 4 ujedou a dva zůstaneme vzadu. Střídáme, ale i tak nás dojede další. Nakonec na hlavní do Trutnova najíždíme čtyři. Jednou se protočím i na špici, pak už tam ale nevlezu a před Trutnovem si vystupuju.

Trutnov už jedu sám. Proti větru, ale co už. Jsem rád, že jsem v cíli. Poslední horizont, kruhový objezd jedu sám, nikdo přede mnou, nikdo za mnou, policie mi zajistí volný průjezd – děkuji a omlouvám se řidičům. Sjezd k pivovaru, cílová rovinka, nikdo za mnou, v klidu projíždím cílem a dostávám medaili.

Jana tradičně nestihla můj dojezd, protože to tady prostě jezdím hrozně rychle:) Sprcha, jídlo – volím lehký salát, a i ten do mě leze hodně pomalu. Spíš doplňuju tekutiny a cukry Birellem. Později k „večeři“ si dávám jen horké maliny se zmrzlinou. Hlad na mě přišel až někdy v půl jedenáctý, ale ten jsem úspěšně zaspal. O to víc jsem se vyřádil v neděli u snídaně.

Jako dobrý to bylo, ale… vidím se spíš na té krátké trati. Pražská je utrpení a sjezd z ní nic moc. Stoupání Dolní Dvůr – Strážné je paráda, ale Rumovka – Lánov – Čistá, žádná sláva. Poslední stoupání Černý Důl – Jánky je fajn, pak sjezd a spojení tratí. Zkrátka nevím, jestli mi za to stojí se tam pět hodin takhle mordovat.

Loni jsem byl z krátké nadšen. Jen jsem si říkal, že po průměru Trutnov – Pomezky 28,3 km/h by to chtělo zrychlit na 30. Letos to bylo 29,7. Prostě na ty Pomezky se dá ještě závodit, ale pak už je ta dlouhá „jen“ o dokončení a doufání, že to člověk nepojede celý sám, což se letos více méně podařilo.

Ambiciózní plán pod 5:30 jsem dal, Michalovu predikci 5:20 jsem těsně nedal, ale rozhodně spokojenost. Jen mi není jasný, jak to dělají ti ostatní. Zpětně si myslím, že jsem nezajel úplně špatně, ale stejně to stačí až na 200 z 300. Když odečtu eliťáky, tak třeba 150 z 250… Na jednu stranu nic moc, na druhou, jak se nechal slyšet Kapr, zkušená Vinohradská šlapka – „Sem přijede 300 lidí a z toho 250 jezdí a trénuje fakt hodně. Mezi ně je těžký se prosadit.“ Ano, to je, to mohu potvrdit;)