Mouflon tracks 2026

Muflon 2026 GEN_CLA.pdf (365124)

Mouflon Tracks 2026 aneb Nejhezčí MTB závod, co jsme jeli

Na třídenní etapák Mouflon Tracks do polského Stronie Slaskie jsme vyrazili v pěti lidech. Já, duo Čechovič a duo Michal K. King za tým Conseq, ale dvě etapy odjel v zeleném.

V pátek jsme se potkali v Náchodě na pozdější oběd, pak cesta na ubytko do Vily pod Janovcem a jet omrknout zázemí a start první etapy. V podstatě jsme nic nenašli, i když místo startu ano, ale ještě ve čtvrtek navečer nic nenasvědčovalo, že se tam bude něco konat. Večeře na hotelu slabší – pivo Litovel nebo nealko, jeden pstruh a čtyřikrát tagliatelle. Těstoviny byly malá porce, tak ještě cheesecake. Zřejmě rozmrazený, takže konzistence vůbec ne čískejková, ale byl hlad a cukry potřeba, nicméně zítra jdeme jinam.

1. Etapa The Big Gun

Ráno všechno na pohodu, protože start byl ve 12 hodin po skupinách 10 jezdců s odstupem 2 minuty. Jezdci byli seřazeni podle věku, takže nám to vyšlo: Ve 12:12 King, 12:22 Fido, 12:24 Marťas, 12:26 Detlef a já ve 12:30.

Start do docela strmé louky. Moje taktika jet „volně“, abych mohl v dalších dnech přidávat se dařila naplnit. Ze startu jsem odjel poslední z naší skupiny, ale nad loukou už jsem byl, celkem pohodlně, třetí. Pokračujeme nahoru trailem, vše se dá jet, oblouky vytočit, občas jen tak tak, ale pořád v sedle. Bilance mírně záporná. Předjel jsem x lidí, předjelo mě x + ca 3.

Nahoře do trailu a dolu. Jede se hezky, občas si skočím a takhle to probíhá celou etapu. Ve druhé polovině už mě předjede jen sem tam někdo v trailu dolu, ale jinak předjíždím já. Po zkušenostech z předchozích etapáků nic nepodceňuji a stavím na občerstvovačce, kde ale mají jen banán, pomeranč a vodu a jonťák v barelu. Není to v kelímkách. Dávám tedy půlku banánu a jedu. Asi v polovině etapy zelený dres. Poznávám Martina, takže mu tady dávám 6 minut. Jedu chvíli za ním, abych zvolnil. On ví, že má někoho za sebou, tak po chvíli jede na stranu a pouští mě dopředu. S tím nepočítám a málem do něj vletím. Jé to jsi ty, měl sis křiknout. Já si chtěl odpočinout, říkám, ale díky a odjíždím do lesa. Sjezdík a široká lesní cesta nahoru. Zelený dres. Fido. 8 minut k dobru. Sáhnu si pro tyčinku a zjišťuji zásadní chybu. Tyčinky při závodě nejdou jíst, nejdou polknout… No tvl, ani jeden gel jsem si nepřivezl, jen tyčinky. Raďas, kolik ti je… Zapíjím každé sousto a blížím se k Fidovi. Vedle něj už jsem občerstven, takže ani moc nereaguju na jeho povzbuzování, sorry, a pokračuju dál. Do trailu, sjezd a občerstvovačka. Zastavuju, beru banán a sušenku a přijíždí Fido se slovy: Prasknul mi drát. To tady nespravíme, namotej ho na ten sousední a v cíli do servisu, dělám chytrýho. Je tam k dispozici ale i servisák, že se na to podívá a… namotal mu prasklý drát na ten sousední a jeď. Ve výjezdu opět odjíždím a celkem si to užívám. Do kopce se cítím fajn, z kopce to buď letí po cestě nebo se houpu v trailech. Až tak, že na jednom místě drbnu řídítky o strom. Hlavně v klidu, proběhne mi hlavou. Značení trasy je skvělé. Ač jsem jednou minul vjezd do trailu, tak šipky v lese, které jsem z cesty viděl, mě vrátily na trasu. Trail, sjezd na šotolinu, padák dolů, vlajky… Ty jo, to už je cíl. Dobrý. Takhle brzo jsem ho nečekal. V trávě se váli King a Detlef. Jaký máš čas? 2:41 na Garminu hlásím. Detlef 2:37, King 2:46. Jenže je to Garmin a ještě mám nastavený autostop. Takže reál bude nějakých 2:43. King nevypadal úplně spokojeně, ale máme před sebou ještě dva dny. Dál dojíždí celkem prošitý Fido, který tímto závod končí. Ani nedává kolo do servisu, protože v sobotu odjíždí, a nakonec přijíždí Marťas.

Oficiální časy pak byly trochu jinak, než co nám ukázaly přístroje a King se rázem rozzářil, byl o 2 s přede mnou. První etapu jsme zajeli téměř na vteřinu stejně:) (a Detlef nám naložil 8,5 minuty;)

Večeře v pizzerii, kde dělali i zapečené těstoviny, pirohy, brambory, a hlavně měli Plzeň! Dali jsme výborné jídlo, jedno pivko, někdo dvě a vše bylo mnohem lepší než včera na hotelu, tedy snad kromě toho pstruha.

2. Etapa Flow Monster

Večer nemůžu dlouho usnout, termoregulace těla jako při přechodu – pod dekou horku, mimo deku chladno. Hledám pohodlnou polohu a už se kroutím tak, že mám obavy, abych se neprobudil se zablokovaným krkem. Pocit jsem měl, že jsem celou noc byl vzhůru, kluci oddychovali jako miminka, ale ráno jsem se cítil celkem fit.

Startovalo se už po 80 lidech s rozestupem 10 minut. Já, Detlef, King z druhé vlny, Marťas, už sám, ze třetí. Tentokrát to bylo na start asi 12 km do Ladeku Zdroj. Start v lázeňském parku za doprovodným vozidlem. Svižně mírně nahoru, rychle dolu a po silnici k nájezdu do lesa. Začíná se stoupat. Detlef mírně přede mnou a King se pohodlně přesouvá přede mě. Jede před Davida, ten se ho chytí a pomalu, ale jistě, se mezera mezi námi natahuje. Jede se mi slušně, ale… čekal jsem, že budu víc v pohodě… No nic, uvidíme, na co to bude stačit. Při nájezdu na trail nahoru udělám chybu. Přede mnou je malá mezera, takže když nepojedu bránou, tak se zařadím hned za dva chlapce přede mnou. Jenže nechci dělat wofuky, přibrzdím, projedu bránou a holka za mnou to vzala tou zkratkou, takže jsme se málem sundali. Nechám ji jet, snad mě nebude brzdit. Nebude, a jen tak mimochodem, vyhrála svoji kategorii v celkové klasifikaci

Nechci říct, že se trápím, ale představa byla, že budu svižnější, svěžejší… jenže to nějak nejde. Nicméně i tak po sjezdu trailem ve stoupání širokou lesní cestou je přede mnou zelený dres. Že by došlo Davidovi? Ne, to je King. A šmrdlá kašpárka. Že by došlo jemu? Dojedu ho: Nemůžeš řadit? Nemůžu, no. Hází se to nahoru na nejlehčí, i když to ručně stáhnu. Zkusíme na to kouknout?, prohodím a zastavuju. Spadl jsem v trailu a nefunguje asi páčka… Ajaj, nenapadá mě vůbec nic a zase doléhá frustrace, že si dnes na kole neopravím skoro nic. Jeď, říká Michal, ať si nezk… závod. Zkus to došmrdlat na občerstvovačku, tam bude servis, ještě vyšlu info a jedu.

Je to škoda. S Detlefem se můžu rovnat v kopcích, ale to až druhý, třetí den, Marťas a Fido přijeli v ne úplně závodní formě, takže s Michalem to mohla být zajímavá přetahovaná o pozice. Ach jo. Za chvíli jsem ale z letargie venku. Ostrá levá a zprava trčí kámen do profilu cesty. Jen tak tak se mu vyhnu, ale něčím jsem o něj štrejchnul. Zkouším řadit a ok. No ty kráso, ještě že jsem tam nenechal hazku, uf. Pokračuje se nahoru cestou a do trailu. Krásný obrázek, jak se nade mnou vlní barevný had v lese, ale nefotím;) Na horizontu si říkám, podle profilu etapy budou ještě dva kopce. Občerstvovačka a učím se nezastavovat. Beru banán, nacpu ho do pusy (jsou na půlky nebo na třetiny, aby bylo jasno;) párkrát kousnu, zapiju a jede se dál. Sjezdík, lesní cesta nahoru, trail dolu, a ač se chovám slušně a ochotně pouštím rychlejší střelce před sebe, tak stejně začínám sprostě nadávat. Nikoho už nad sebou nevidím, ale za chvíli slyším kolo. Do p…, to není možný, kde se tu furt berou… Pouštím další trojici. Kupodivu někoho sjedu, ale za mnou už jsou další dva. Slyším toho posledního - Puštiš ma? Ja bych taky pojechal, mu odpovídá ten za mnou. Hledám místo, kde je pustit, ale najednou je konec trailu. Aha, tady jsem už dneska byl. Trail jsem vůbec nepoznal, ale výjezd na šotolinu ano. Tak to jsme asi v cíli. Letíme po šotolině a jo, vlajky, pravá a cíl. Asi špatně načtený profil, Máchale. Ta čtyři stoupání už máš za sebou a pocit „jé, to už je zase cíl...?“, je fajn.

David už v klidu, přidal dalších téměř 10 minut. Čekáme na Kinga a Marťase. Já hrnu pomeranče, pomeranče, housku a zase pomeranče. Michal přijel se zásekem 18 minut. Servisman na občerstvovačce mu shodil řetěz doprostřed kazety, takže sice neřadil, ale „dalo se aspoň jakž takž jet“. Také se občerství, zjistí, kde je závodní servis ve Stronie a jedou s Detlefem tam. Já čekám na Martina, který dorazí do tří minut. Něco si dá a jedeme krok sun krok zpět.

Kingovi dali Poláci novou páčku, za neskutečných pouhých 30 Zl, takže se mu zvedla opět nálada, protože mohl vyrazit do třetí etapy. Bohužel ho ale zásek stál umístění a 161. místo v klasifikaci ho poslalo jako prvního do třetí startovní vlny k Martinovi.

Večeře ve stejné pizzerii jako včera. Snad se mi dnes podaří usnout. V etapě jsem měl pocit, že jedu se zataženou ruční brzdou a jediné, kde vidím jakous takous příčinu, je ten spánek.

Jestli funguje něco jako „syndrom druhé etapy“, tak tím trpím;) Na Bike Adventure jsem ve druhé (technicky ale nejtežší) etapě strávil téměř 6 hodin s průměrem 11 km/h. V Alpách jsme si druhou nejdelší etapu protrpěli všichni. No a tady jsem se opět nejvíc nadřel právě v této etapě. Zkrátka druhá etapa rulez;)

Po těle se jinak cítím ok. Usínám sice trochu déle, ale jak usnu, tak spím až do rána.

3. Etapa Milky Way

Dnes startuju s Detlefem v 10:10 a King s Marťasem v 10:20. Poslední den, není se na co šetřit. Ale že by to člověk napálil po startu do stoupání 5 km, to taky ne. Jedu ale určitě s větším úsilím než dosud a jde to. David sice trochu odjíždí, ale já jsem spoko. Více se sunu dopředu. Držím tempo a v hlavě se uklidňuju - je to sice 3x delší než Hvězdárna v Chuchli, ale není to prudší:) Na konci stoupání, dnes nás čekají jen dvě, ale o to delší a prudší, jedu do trailu, který poznávám z první etapy. Sjezd po šotolině, kde mě přežehlí dva střelci na celopérech a další nájezd na známý trail. Trasa se zhoupne nahoru a dolů a jdeme do druhého stoupání k vysílači Czarna Gora. Ten vysílač jsem po startu viděl a říkal jsem si, To je Králický Sněžník, to je daleko a vysoko, ještě že tam nejedem. Tak tady jsem se tedy se zeměpisem moc nepotkal… Stoupací šotolina, mírně se to srovná, tak zkusím přidat. Říkám si, poslední kopec, profily nejsou tak přísný jako v Alpách. Jenže se to zvedne, narovná a zelený dres. Tak že by? Že bych ve třetí etapě dojel Detlefa? Ten zastavuje, pije, a když ho míjím, tak mě povzbudí „Pěkně jedeš“. Upřímně, ani jsem neměl sílu mu odpovědět Sorry, Davide, to nebyla neslušnost, ale pud sebezáchovy, já musel dýchat Šotolinový krpál končí ostrou pravou na asfalt a… stojka. Tvl, to je minimálně jako Hvězdárna, kdo to sem dal? Na nejlehčí převod, myslím na kadenci, ale taky na to, že slezu. Jenže nikdo nejde pěšky, tak nebudu za prvního wocasa, co sleze. Strašný, neubíhá to. Horizont se přibližuje pomalu. Levá, občerstvovačka, kde poprvé, díky své nekoordinaci, neberu nic. Kluka přede mnou polili vodou. Já chtěl banán, ale ten nikdo neměl v ruce. Tak aspoň polít, ale nevydal jsem ze sebe ani hlásku. Naštěstí se to trochu srovnalo a jede se po panelech. Výš už to snad nejde. Beru tabletu Enervit, zapiju a snažím se najít tempo. Najedeme na rozbitý asfalt a další točka nahoru. Kam to jako ještě stoupáme? A další, a ještě jedna a před námi plot, vrata a vysílač… Prd Sněžník. Je to ten vysílač, co byl vidět ráno. Jsem rád, že jsem nevěděl, že sem jedeme

Výš už to snad nepůjde. Jdeme ale ještě trochu nahoru podél plotu vysílače. Jediné místo za ty tři dny, kde se jde. Do lesa, naskočit, ale zase se tlačí. Stoupáme do nebe nebo kam? Planinka a nasedáme. Jsme nad horní stanicí lanovky. Teď už jen dolů… První krátký strmý sjezd k lanovce ještě seběhnu, naskočím a Detlef je za mnou. Kde jsem ztratil to, co jsem na asfaltovém výjezdu získal, do teď nevím. Ale nevadí. Pouštím ho před sebe a aspoň uvidíme, kolik mi naloží ve sjezdu.

Milky Way začíná plochýma kamenama, ale v zatáčkách to není nic moc, než zjistím, že stopou mezi nebo vedle kamenů se to dá projet pohodlněji. Kameny brzy končí a jede se hezky. Někde se fotí, někdo i povzbudí. Křižujeme sjezdovku směrem dolu a další trail v lese. Na dalším přejezdu volím špatnou stopu, takže brzda, tudy ne. Místní na celopéru a s integrálkou na hlavě mi říká: Tutaj musiš, sjede mezi stromy a vidím, jak tam lítá. Já si „vlnobití“, jak to nazval Marťas, užívám jako pumptrack. Znovu jsem si brknul řídítkama o strom. V klidu, hlavně v klidu.

Asfalt dolu, ostrá levá, rozbitá polňačka, krátká, ale prudká nahoru. Podřazuju a držím se v sedle. Ve druhé polovině mi ale vyskočí tretra. Tady nenacvaknu. Takže pěšky, ale kluk přede mnou se nevzdaluje ani nepřibližuje. Naskakuju a do lesního trailíku. Mírně nahoru, klesání, čtyři ostré točky, teď už jen lesní trail a louka do cílové rovinky. Ke konci trailu vidím kousek pode mnou pár závodníků na cestě v protisměru. Ještě stoupání? Jo, cesta trochu stoupá, tady jsme jeli první den po startu. Šipka vpravo a padák po louce. Tady se nechceš rozbít dva tři kilometry před cílem. Ještě jeden odvážný moment, kdy v plné rychlosti trefuju vyjetou stopu do mírného levého oblouku, do které vletím, ale jak je vyjetá, tak mě podrží… Druhá polovina louky opatrněji a jsem dole. Větší zámková dlažba a asfalt do cíle. Nikde nikdo ani vpředu, ani vzadu. Zalehnu, zařadím, nasadím tempo, chci to mít za sebou. Ve Stronie na křižovatce šipky vlevo a vpravo. Teď kam? Tutaj, volá pořadatel. Jedu vpravo, přes obrubník na trávu… ještě abych byl DSQ za projetí parkem… Trefuju cestu, vlajky a cíl třetí etapy a celého závodu. Detlef mi ve sjezdu dal 5 minut. To jde. Navíc v této disciplíně nemám ani ty nejmenší ambice se nějak vylepšovat takže huba od ucha k uchu a nechávám vyplavit endorfiny. Tlačím pomeranče, housku, místní jonťák, dáme si cílové foto a čekáme na kluky. Když už chceme jet na barák, dojíždí King. Sice vypadá popraveně, ale taky spokojeně. Jedeme s Davidem na barák, Martin dorazí se zásekem asi 40 minut a přijedou za námi.

Máme teplou sprchu a klid na odjezd díky Late check-outu, díky Detlef, takže na pohodu. Před 16. hodinou na jídlo do pizzerie a bereme směr Klodzko, Náchod, Hradec, Praha, Horo.

Cesta utekla díky Martinovu standupu strašně rychle. Jeho zážitky ze skákání padákem, práci v Izraeli a putování po Africe a později po Asii, okořeněné křečí, na kterou vypadal, že umře, ale nás nenapadlo nic jiného než se tlemit… by nevydaly ani tak na další report jako spíš na nějaké jeho paměti

Povedená akce, další dokončený etapák a jednoznačně… nejhezčí mtb závod…