Pražská padesátka 2024 - Memoriál Jana Hrubeše

20240921_p50_abs.pdf (585289)

Výtězný koment od Michala:

Pražská 50 z říše fantazie

Příběh tohoto ročníku Pražské 50 by nevymyslel ani Andersen. Skutečnost, že se může rozhodovat až v cílové rovince o nejlepším jezdci z našeho týmu MTB Horoměřice bych nevymyslel ani u únětického piva. Finální dojezd se týkal jezdců Michala Krále a bratrů Čechovičů v čase 1:52 v tu dobu jsme si mysleli, že atakujeme první stovku celkového pořadí. Ještě loni by tento čas stačil na umístění okolo 80.-90. místa. Jak to tedy začalo? Jako vždy výjezdem okolo Julisky. Šel jsem do toho na plno a věděl přesně jak chci jet úvodní tři kopce. V Pučálce jsme se poprvé potkali s Davidem Č., kde jsem jeli společně na Truhlářku a tam jsem mu trochu poodjel a k mému údivu u sanatoriu dojel jezdce z Únětic z týmu Extreme Cycling Bohouše Brhela. Na rovince jsem ho pustil před sebe, aby mi jel vítr. Průjezd Horoměřicemi byl zakončen jízdou fan zónou, kde jsem zakřičel na svoji Gábinku. To je skvělý pocit jet doma! Poté jsme s Davidem sjeli a připojili se ke skupině Bohouše Brhela a jeli směr Hole. V nájezdu do zatáčky jsem viděl Bohouše a měl jsem za to, že mu spadl jen řetěz, ale nakonec po závodě mi sdělil, že utrpěl pád a pohmoždil si ruku a nohu. Já jsem pokračoval přes louky, kde jsem si vyměnil několik bonmotů s jezdcem za mnou, který  se do mě i opřel rukou a chtěl mě posunout z cesty. Následoval výjezd na Budeč, kde jsem jel krásně tempově a i čas tomu odpovídal dle výsledku ze Stravy. Následovala rychlá pasáž až k brodu, kde jsem se potkal opět s Davidem. Díky tomu máme pěkné společné foto od fotografa P50. Do Tuchoměřic jsme jeli společně, kde jsem vyčítal Davidovi, že jde ještě před nájezdem do čela a nejen, že táhne balík, ale začal se mu na chvíli vzdalovat, ale bezvýsledně, kde jsme se stejně před nájezdem do polí dojeli. Od Okoře jsem už toho měl dost, ale ten závod mě zastihl v tzv. flow. Přesně jsem věděl, co mám dělat  a jak chci přesně jet. Moc si toho nepamatuji a jedná se spíše a natrénované automatismy z naší domácí tratě. Jen jsem sledoval čísla na cyklocomputer a čekal, zda to vydržím i do cíle. Právě proto jsem si nechal i trochu odjet Davida skupinu a do výjezdu na Juliánu jsem jel jen v úzké skupině jezdců. Kopec jsem vyjel tempově a vůbec na krev. Při výjezdu mě dojelo asi 7 jezdců, které jsem udržel až k Drahušce a jel s nimi i kořenovou pasáž v Šárce, kde mě k mému překvapení dojel druhý Čechovič Martin. Sjezd do Šárky jsem jel opatrněji nechtěl jsem tady ztratit dobře rozjetý závod a Martina jsem letmo viděl v dálce. Potom to přišlo! Stoupání na Zlatnici! K mému velkému překvapení jsem předjel ve stoupání Martina, který se mi snaží sdělit, že David Č. je před námi. Já si říkám já vím. Ten už je zřejmě v cíli, ale on byl asi 50 metrů přede mnou, tak ještě v klidu zaberu a dojedu ho a předjedu ho. Nicméně oba bratři se ještě nadechli k závěrečné odvetě a na asfaltovém silnici i ve sjezdu mě předjeli. Já zůstával pořad v klidu a hlídal jsem si je ze třetí pozice až do cílové rovinky. Stále jsem figuroval na třetí pozici a vím, že nás čekali dvě zatáčky doprava. Ve druhé zatáčce jsem si řekl, že zkusím zaútočit a roztočil jsem naposledy turbodmychadla, co to udělá a (skoro)všechny jsem předjel a v plné rychlosti za obrovskému (vlastního) řevu proťal cílovou pásku. Velmi na těsno jsem cítil z levé strany přijíždějícího Davida a jen jsem si říkal pokračuj rovně a nezavři ho u bariéry. Nakonec to skončilo mým týmovým vítězstvím, který považuji za takovou malou satisfakci za touto moji „divnou“ sezónou, která byla poznamenána zlomenou klíční kostí. Euforie z „vítězství“ pokračovala k hromadnému objetí obou bratrů Čechovičů, které zachytil i fotograf z P50. Výsledný čas? 1:52 a 9 s. Ve výsledkové listině jsem měl na sekundu stejný čas jako David Čechovič. To nevymyslí ani Andersen, že se bude rozhodovat o týmovém vítězství až v cílové rovince. Druhý paradox David Č. měl jen o 3 sekundy (po správném řízení časomíry +5minut) horší čas než při loňské P50. Jako tým se posouváme dále. Když je Radim spíše nespokojen s časem 1:56, tak to znamená, že jako tým míříme správným směrem. 

a Davidův reportík:

Na domácí závod Pražská 50, se všichni těší, ale také obávají. Je potřeba sladit vše, formu, stravu a dobrou náladu. Navíc když je to v týmu dost vyrovnané a každý může překvapit. Už tradičně se chystáme dorazit včas na pásku druhé vlny, rozjetí máme jasně dané z Horoměřic na start 15km stačí, ale letos už je plno a tak se rychle dereme alespoň druzí od pásky. Půl hodinové napětí, focení a mentální příprava k výstřelu a startu... a jede se musíme se prodrat přes 100 jezdců, ambice jsou jasné, dostat se na 80 místo a lepší. Jenže na startu je přes 1000 závodníků a vepředu je to taky znát, je to hodně rychlí. Od začátku se peru s Michalem, chvíli je přede mnou a chvíli za mnou, ale u Sanatoria mi popojede, Fido zdraví a hlásí deset sekund před tebou, díkes, a přes Horoměřice jasně vede. Řadím se a peláším, u Chotolu hlasitě zdravím naše mladší povzbuzovatele :-) rychle dolů do Statenic a nahoru už Michala zas vidím, po poli zas popojede a dojíždím ho na rovince, kopec ke koním trochu blázním jdu do plných a předjíždím i Bogase, který si to nenechá líbit a jde zas přede mě, kameny a prudká pravotočivá, Bogas podklouzne a s Michalem jdeme dopředu, trochu se zas na poli trápím a Michal odjíždí. Sjedu ho až v serpentinách, které řezu zprudka. Budeč vyjedeme takřka spolu, dolů a Okoř se vezu, tam zaberu a snažíme se trochu roztrhat skupinu, málo platné. Opět zatáhnu na výjezdu, ale přes pole do Tucho mi to zas nechutná, udržím se a Michala trochu ztrácíme. Sprint pod Juliánu se hákuju, na konci jdu chytře na čelo a v klidu si vyjedu "stopku" jenže mě začnou tahat nohy a nemůžu se pořádně rozjet, předjede mě 8 lidí a na Juliánu další tři, až jsem na konci balíků, nahoře mi ještě cuknou a na rovince je nemám... ujíždí (tady jsem týmově prohrál závod) nohy nejedou a tak to šolichám, několikrát se otáčím, ale zamnou nikdo jedu až do Šárky sám, na kořenech už mě mají, ale chytám se jich za cenu vyčerpání. Sjezd k potoku se jen vezu za všemi, sprint k poslednímu kopci se snažím uviset, ale zase marně. Jsem tam sám a vůbec to nejede, plácám se ze strany na stranu a honí se mi myšlenky, že snad půjdu pěšky, bubny!!! trochu vlijí krev do žil a ááá Michal přežehlí mě, z posledních sil házím háček, trochu se natáhne takže ztrácím... to ještě nevím, že se na mě lepí brácha. Opět ve sjezdu boduju a zatáčky řežu, jenže se tam motají další závodníci, prudká levá pak pravá a brácha je přede mnou, měl jsem za to, že je to Michal, bráchova osudná chybička v zatáčce a jdeme přes něj sprint k poslední pravé, Michal první (nechává prostor díky) brácha najíždí pomaleji, překáží mu další jezdec, jedu třetí, ale chytře beru zleva, jenže než roztahám těžký převod bere to metr, takže Michala dojíždím až na pásce.... čas stejný!!! 1:52:09.3 Jen velká štěstěna nechává Michala na (prvním týmovém) 106. fleku, možná taky že mezičas projel o sekundu dříve, nebo nějaké tisíciny které nevidíme. Brácha pak čtyři sekundy za námi. Velký finiš, který nezapomeneme!!!