Redpoint Rallye Sudety

20240907_rallye_sudety_abs.pdf (542069)

Nastal čas podívat se na zoubek nejtěžšího závodu ČR "SUDETY 111"

Ani se mi letos moc nechtělo, nejsem ve své kůži a ani jsem nenašel dostatek času nalítat žádané kilometry, loňská sezóna byla o dost lepší a hravější, ukázal to nejenom etapák, ale také P50.

Brácha jako vždy vyhlásil, že odkládaní jde do záhuby a když né teď tak to může dopadnout jakože nikdy... nakonec jsem kývnul, přece jen data ukazovala podobnou kondici jako loni. Přidal se i Fído, že prý si vylepší loňský čas 8h.

Pojal jsem to výletně a vzal jsem do těch krajů celou rodinu, od čtvrtka až do neděle na romantické chalupě, brácha s Fídem dorazili v pátek na přespávačku.  Měl jsem obavy od Rakouska mi nějak kolo nechutnalo, rychle jsem se zadýchal a žaludek stále zlobil, ukázal to i amatérský závod Hradešínský bajk, kdy jsem nedokázal uviset nastřeleného bráchu a ani jsem se nechytl v průběhu závodu.

Na start jsme z chalupy vyrazili na čas aby jsme dojeli cca 10km a rovnou se zařadili na start, to se povedlo jen byla už zima a já měl krátký lehký a krátký. Rychle to uteklo a prásk... klasicky 20-30s nic a pak pohodový rozjezd, jenže brácha i Fído se chtěli dostat na pozice 150-200 což znamenalo posouvání se a jet pilu, v prvním prudším kopci mi nakonec zmizeli, popravdě mě to nebavilo a vlastně hlásil jsem dopředu, že to pojedu výletně (tréninkově), takže jsem zvolnil a hned mě během pár minut předjelo asi 30-40 lidí. V podstatě jsem je viděl 5minut a to mi brácha povídal jak pojedeme spolu, že prý bláznit 111km někde sám je blbost. No nic kluci v trapu a mě to nechutná, vezmu gel a snažím se chytit vláčku, některý pustím některý zas nechám za sebou, je to takové hop sem hop tam, nic stabilního, na prvních cca dvou hodinách není skoro žádná technika, asfalt je rychlí, pěšinky čisté a sjezdy volné, kéž by to tak i utíkalo. Tak na 25km už jsem konečně ustálil tempo a plynule se posouval přes závodníky až jsem s údivem dojel na 30 Fída, ten žalostně prohodil, že mu to nejede a nemá sílu závod dokončit, je jasné, že tady na začátku mu nepomůžu a tak udržuji nastolené tempo, ve sjezdu mě ještě dojede , ale v dalším kopci ho definitivně ztrácím. První půlku jsem jel dost opatrně, těžké stoupání jsem šel pěšky a sjezdy dost šetřil, přesto se na 50 ozval žaludek, houpání a skákání v lesních cestičkách po kořenech mu vůbec nesvědčili, věděl jsem že musím jíst a to dost,na každé zastávce jsem se dopoval, ale pokaždé žaludek žadonil, že dnes už nic nechce, byl to boj přežít 5-10km aby dal pokoj, bohužel-bohudík zastávek bylo hodně. V té první půlce i přes opatrnost mi na velmi úzké prašné cestičce uklouzlo přední kolo, snažil jsem se to vybalancovat, ale zákon přitažlivosti byl tentokrát silnější a tak jsem přepadl na levou stranu do stráně, naštěstí tam nic nebylo, keře stromy, takže jsem jel jak na klouzačce, horší bylo vyšplhat se zpět nahoru, ještě jsem zkontroloval, zda by to nešlo do strany či dolů, jenže tam bylo křoví a bůh ví kde bych skončil, 5m jsem bojoval vytáhnout kolo na trasu, několikrát jsem měl obavy, že ho tam nechám. Konečně v sedle a hurá dál... stoupání začalo být hodně těžké, ne jen sklonem, nastoupenými metry, ale také terénem, byl srovnatelný s prvním etapákem v Polsku, šutry šutry a ještě větší šutry, pro oddechnutí tu byli kořeny, nebo písek. Jak kilometry mizeli, uvědomil jsem si, že můžu přidat, že to jede, a opravdu to jelo. ve sjezdech jsem držel stopu a v kamenitých pasážích to proskákal jak Kamzík, ani na občerstvovačkách jsem netrávil moc času jen nutné doplnění vody, dva tři kusy do huby a tra..lala dál. Aááá tohle neznám, náběh na křeč nejdřív pravá lehce a levá více... nečekám a beru hořčík, na dlouhý ho vždy mám, jen jsem ho nikdy nepoužil, funguje křeče nepřišli. Osmdesátý dojíždím k zastávce a ejhle brácha!!! a to jsem myslel jak je tak půl hoďky někde přede mnou. Hlásí, že mu došlo (nedivím se po tom leteckém startu) a že pojede napřed, určitě ho prý dojedu. Moc tomu nevěřím, ale nedá se přesvědčit že to spolu doklepem. Brácha odjíždí, já beru zas tři kusy do huby, vodu a peláším abych ho alespoň viděl. Vypadá to, že ho dojedu, jenže na sjezdu po polní travnaté cestě mi zas poodjede a tak to jde 6-8km než ho v prudkém stoupání docvaknu, a opravdu mu to dost nechutná, potácí se a nemá náladu pokračovat, kouknu na hodinky... možná bych těch 8-8:15 dal pokračovat sám, ale jak už mě znáte ve štychu nikoho nenechám. Povzbuzuju a pomáhám jak se dá, většinu cesty jedu za ním, kluci nás dojíždí a mizí, všechny kopce jdeme pěšky a sjezdy jak by smet, některé si proskáču a na bráchu počkám, už se blíží 90tý HVĚZDA... terén je těžký, soustředím se "mám to zkusit nebo ne" je to tu vidím lidi podél tratě... nájezd, brácha křičí vem to zleva jezdí se to zleva! Koukám, je tam písek a je to strašně suchý... zastavuji. Proskáču to s kolem v ruce... tři čtyři skoky a už jsem zas v sedle, zbytek jedeme. Je to moc pěkný úsek, a podobný jsem v Polsku sjel, takže výzva je ve vzduchu!

Jedeme dál, brácha v lese na kořenech chcípá, že to nedojede! No a kam jako chceš jet? Na 92-93 to už je jednoduší to donést do cíle! Nemá na vybranou musíme se tím terénem a metry prokousat, každý výstup je výhra blíží se konec, terén ustupuje, ale pořád je to lesní cesta s vyjetými kolejemi, už jen 10, na ceduli svítí 100km a zastávku brácha protahuje, lehá si do trávy a poroučí kolu, já už nejím, žaludek přesto zlobí. Prochodíme kecky a valíme sjezdy konec je tu, už jen sprinterský dojezd a u mě spokojenost největší!!! Dostávám placku za finišera, i přes všechny trable jsem v cíli v pohodě, díky bráchovi jsem zvolnil a jel na půl plynu, trasu jsme projeli po 9h a 15min, není to čas co jsme si plánovali, ale ujetý to je a můžeme si  zas odškrtnout další oříšek v MTB cyklistice.

Lovu zdar a na P50 Nazdar