20260912_rs_hk_83km_abs.pdf (340066)
| Poř.83km | Poř./Kat. | Start.č. | Jméno | Ročník | Země | Cíl.čas |
| 54. | 9./MD | 498 | MachRadim | 1976 | CZE | 2:08:05.2 |
Road Stage Hradec Králové 2026 aneb Naplněná očekávání, ale ke kvalitnímu výsledku potřebuješ notnou dávku štěstí
Týden před závodem to bylo velké rozhodování. Několik měsíců totiž byly v plánu nedělní Klikovy vrchy. Pak přišla možnost výhodného startovného na sobotní Hradec, do toho informace o Žíželické 70. Jako poslední varianta bylo zůstat doma a regenerovat na P50.
Nakonec vyhrál víkend v Hradci, protože to slibovalo rovinatý závod na 83 km po kvalitním povrchu. Tedy když se povede skupina, mohl by to člověk prolétnout průměrem ke 40 km/h.
Nevyrazil jsem s nikým z týmu, takže jsem týmové hadry ještě nechal na vyprání a vzal si černo-červenou kombinaci „AC Milán“. Start v 11:12 je skvělý. Ráno žádný stres, snídaně, doladit kolo a v klidu vyjet. Rozjetí jsem ještě natáhl u zázemí závodu, dal si dva krátké intervaly a jel se řadit. S přehledem jsem byl blízko u čela naší vlny.
Po startu se jelo asi 4-5 km za autem, ostrý start a zrychlilo se. Asi po třech kilometrech pád a brzdí se, fest se brzdí. Zadní kolo do smyku, za chvíli bylo ve vzduchu a neomylně se po předním kole blížím k jezdci přede mnou. Už se vidím, jak se válím a na mě padají další. Drcnu do kluka před sebou, posadím se zpět na sedlo a oba jedeme dál… Jak jsem se z tohohle dostal… Někdo na mě myslel v hodně dobrém. Zpětně si uvědomuji, že jsem neviděl nikoho na zemi, ani spadlé kolo. Mozek a oči byly maximálně fokusované na mé přední kolo, kam jede a co se bude dít. Do teď vidím dvě kola před sebou, a jak se ta mezera mezi nimi, kam mířím, zužuje. Žádné otočení hlavou doprava, doleva, nic, na to není čas…
Ve dvojici sjíždíme vzdalující se balík. Stíhačku za chvíli vzdávám. Pár lidí mě dojede a s nimi tvoříme skupinku. Na čelo lezu minimálně, jedu poctivou schovávačku. Po dalších pár km lehký výjezd a za sebou slyším pád dvou lidí. Podle hlasů kluk holka. Kluci, co jsou za mnou prohodí – nějaké nervózní dneska, snad se to už uklidní.
Jedeme skupinu do deset lidi. Občas někdo naznačí únik, ale sám nemá šanci. Postupně se rozrůstáme, sjedeme jeden z balíků dlouhé trasy 133 km, která startovala 2 minuty před námi. Další sjetý balík je namíchaný dlouhá/krátká, takže nakonec nás se žlutým číslem jede banda kolem 30 lidí. Tady už si dávám pozor, abych se nedostával na čelo, tohle tahat nechci.
Ve sjezdu ve vesnici po horším asfaltu najednou zašustění a kousek přede mnou vyletí kluk i s kolem vpravo vedle silnice. Neuvěřitelně nevzal nikoho s sebou. Jestli si přeložil nebo díra… nevím, ale kdyby to přede mnou lehlo…
Jedeme dál rychlostí 35-40 km/h. V jednom přistoupání za to jeden vezme a balík se natahuje. Domácí (v dresu Idea Ráfkárna) starší borec říká, v klidu, to ještě není cíl, ještě budete mít možnost si zablbnout.
Cedule 20 km do cíle. Běžně to znamená ještě kolem hodiny, ale tady si říkám, ty jo, za půl hoďky bychom tam měli být. V pomalejší pasáži beru gel, jinak v té rychlosti není nikde na nic čas, občas si sáhnu pro láhev, to je vše.
Když jedu u pravé krajnice, ucítím tlak na levé noze. Tvl, co je, otáčím se. Sorry, chvilka nepozornosti, omlouvá se kluk za mnou. A vo tom to přesně je. Chvilka nepozornosti… Obešlo se to bez pádu, což už se nepovedlo asi 10 km před cílem, kde byla brána na mezičas. Nevím, jestli chtěl někdo zaspurtovat, údajně si jen nějaká dívka přeložila přes kolo před sebou a už to leželo. Slyším šoupání kol a oblečení po asfaltu. Vidím kluka, jak lehne a odletí vpravo. Vyhýbám se vlevo a projedu to. Docvaknu poodjetou skupinu, a když se srovnáme, přemýšlím, jestli se pokusím skupině asi 20-25 lidí ujet:)
5 km do cíle, to by byl 10 minut interval, to je moc. 3 km, to by bylo, špatně počítám 6-7 minut. Kdybych si uvědomil, že by to bylo spíš pod 6 minut, asi bych přemýšlel jinak. I tak se pomalu zkusím dostat dopředu, ale vedle balíku je vítr a nejde to.
2 km do cíle a zrychluje celý balík. Po levé straně se dostávám hodně dopředu, jedeme svižně. Támhle za zatáčkou už uvidím cílovou bránu. Přepočítal jsem se. Není tam, a jak zvolním, jde přese mě několik lidí. Brána se ukáže, ale přede mnou je to už plný, takže dojíždím na závěr balíku. Smotat se na posledních desítkách metrů… ne, nechceš.
Hlasatel hlásí, že cílem projel Ján Svorada. Cože? To byla skupina s ním? Bylo to tak. Ján Svorada dojel 33. Dovezl náš balík do cíle. Já 54. o 5 s za ním… a mezi námi 20 lidi;) Silniční závod s téměř 200 lidma dojet na úrovni 33. místa… To-je-pa-rá-da!
Přesně se naplnilo očekávání. Rovinatý závod po kvalitním povrchu. Tedy když se povede skupina, bude to průlet. A průlet to byl průměrem 39,2.
Bohužel tu parádu kazí dojmy z pádů. Ty musí bolet fyzicky i finančně, a jak jsem zpravidla o pádech dosud jen slyšel, případně jsem naživo slyšel, jak se to smotalo někde za mnou, tak teď jsem to měl během jednoho závodu hned několikrát z první ruky, a není to tedy nic moc. Né „nic moc“, není to vůbec příjemný.