Sudety Tour

3ResultListRRAVysledkyCelkem.pdf (250641)

Dekom System Sudety Tour 2023 aneb…

Tahle akce může mít hned několik podtitulů:

• vraťte Sudety Němcům, tohle nemám zapotřebí;)
• takový pěkný výlet to mohl být a takhle si ho zkazit;)
• tak zfetovaný jsem ještě nejel;)
• je dobré mít závodní kalhoty skoro jako tejpy, přesto bys měl ale také něco natrénovat;)

10. ročník závodu obnoveného po deseti letech;) Statečně jsem se přihlásil po vzoru Radima Skály na dlouhou trasu 170 km s převýšením 2000 m. Kopce jsou prý spíše jezdivé;)

V sobotu si jdeme projet prvních 25 a posledních 20 km trasy. Silnice v Polsku humus, a to co vede kolem koupaliště Janovičky se silniční cyklistikou nijak nesouvisí. Navíc je na 117. km hlášen „gravel“ úsek. Potěš koště.

Ráno jsem se vydatně najedl a vypil víc kafe než obvykle. Zřejmě začátek problémů na trati. První kilometry v balíku jedou samy. Jsem úplně vlevo, posouvám se dopředu a za chvíli vidím čelo balíku. Bez většího úsilí se pořád posouvám, až mě napadají troufalé myšlenky alá Marťas – že bych se podíval na špic?:) Kašlu na to, stejně mi to za chvíli všechno ujede a usazuji se kolem 20. místa. Odbočka na Radkow a 18% stojka. Jak jsem předpokládal, prosypal jsem se balíkem až kdovíkam a málem jsem vyhodil snídani. Ve sjezdu na Gajow mě dojíždí Radim Skála a dole v Radkowě tvoříme skupinu 8 lidí. Střídáme asi čtyři. V Broumově ostrá levá, hup a skupina se trhá, čehož jsem si hned nevšiml, ale Radim S, který byl v tu chvíli na konci skupiny, to měl z první. Naše čtveřice se ale taky rozpadla, a tak na sedlo u Broumovských stěn (Laudonovy valy) jedu sám a dojíždí mě čelo krátký. Za horizontem ve sjezdu na Polici nad Metují mě dojíždí další skupina z krátký a s těmi už se svezu. Za Policí se to přizvedne a já vypadávám, ale dovezli mě aspoň k Danko Remkovi, z naší původní osmičlenné skupiny. Ještě zalovím, ale skupina je daleko. Ještě to bude dlouhý, říká Dan. Jj, je mi to jasný a chvíli si povídáme. Dal bych si panáka, protože pořád cítím snídani. Nádherný sjezd na Machov, krajina i asfalt, a je tu prasárnička Vysoká Srbská, stojka na kostkách. Nikdo nejde pěšky, tak se držím na kole, ale snídaně jde málem podruhý ven. Nahoře přijede civil – pojď, dotáhnu tě k dalším, sám na větru jsi v prdeli. To mi je jasný a daří se mi ho držet, takže mě zase doveze k Danovi. Hronov a křeč do lýtka. Nějak brzy ne? Na nic nečekám a jak vždy váhám, než si pro něco sáhnu do kapsy, tak jsem vylovil hořčík a vypil. Žádné cavyky jsem ca na 50. km. Dan tahá do Petrovic, a ač bych chtěl, nemám sílu mu vystřídat. Stojka k občerstvovačce. Kousek banánu, ionťák, doplnit vodu, nic lepšího tu pro sebe nevidím. Makovec, meloun, pomeranč… nemám chuť. Z fotek jsem pak zjistil, že byl i salám, který bych si dal;) Odjíždím před Danem, ale po pár km mě sjede se skupinou z krátký. Jedu s nimi, ale nohy o sobě dávají značně vědět. Těsně před Teplicema nad Metují – dělení tras, mě chytají křeče do stehen, a to různě – levý, pravý, vpředu, vzadu, vnitřní… Zpomaluju a beru druhý hořčík. Víc jich nemám. Na dělení jedu sám, nikdo přede mnou, nikdo za mnou – Teplice, Adršpach, odbočka na Stárkov. Jeď, máš kousek před sebou dva. Hmm, to se jim asi pojede ve dvou líp než mně;) A ještě přijde mrak a přeháňka. Vydatná, ale naštěstí krátká. Nicméně je mokro a ochladilo se. Nohy se ozývají, různě zvolňuji, proklepávám, beru půlku gelu. Vyplivnu? Polknu ten hnus? Polknu, musím mít pocit, že něco doplňuju. Za Stárkovem stoupání na Krkavčinu. Ohlížím se a dva cyklisti. Ohlídnu se za chvíli a jsou tam čtyři. Sice vidím blbě, ale to světlý s oranžovou helmou je asi Radim Skála. Nechám se dojet a pojedu ve skupině. Horizont, sjezd do Červeného Kostelce a za mnou nikdo. Rtyně a stoupání se stojkami na Odolov. Za mnou nic nevidím, a to ani v úsecích, kde vidím kus pod sebe. Občerstvovačka. Teď bude kus blbá cesta, a pak hnusný stoupání k závoře, říká chlapík. Takže gravel, stoupání a bude tam závora, no ty kráso. Beru banán, ionťák, nechám doplnit vodu a někdo přijíždí. Dělám místo, zacvaknu, ohlídnu se a přijíždí Radim Skála. Nestíháme ani pozdrav. Teď už mě dojedou a pojedeme společně. Gravel úsek je hnus, ale lepší než Polsko s dírama a Janovičky s rozbitou polňačkou. Najíždím na silnici a závora nikde. Snad jsem na trase. V Radvanicích ve stoupání vidím cyklistu a nezdá se, že by mu to jelo, nicméně ho dojíždím až ve Chvalči, když začínáme stoupat k lesu. Pozdravím a z odpovědi je mi jasný, že bude rád, když dojede. Značka dvojitá zatáčka bez dodatkové tabulky. Dobrý, levá, pravá a tam se to zhoupne zpátky do Teplic. Další levá pravá… to je divný. Za další zatáčkou vidím tři stupně silnice nad sebou jako v Alpách. Co to je? Já myslel, že to je u nás jen na Červenohorským sedle. Evidentně nejen tam. V serpentinách seberu ještě jednoho, který taky nevyvinul žádné úsilí, abychom jeli spolu. Už je horizont? Už? Už? Konečně světlo na konci tunelu. Dobírám gel a pouštím to do Ádru. Jak jsem se později dozvěděl, nešlo o závoru, ale o Závoru, jak se jmenuje ten hřbet nad Chvalčí. Typická situace, kdy je lepší nevědět, co mě čeká;)

Nikdo za mnou, nikdo přede mnou. V Teplicích předjedu další trosku. Jsem zpátky u dělení tras. Kromě Janoviček už snad žádný kopec. Na konci Teplic konečně někdo, kdo vypadá, že jede. Tak se snad chvíli svezu. Jméno na čísle Josef Král. Pozdravíme se a prý bychom mohli prostřídat. To rád slyším. Kdybys mi ujížděl, tak nečekej. Ujíždět tedy rozhodně neplánuju;) Já jsem už vyřízenej, říká Pepa. To já už od Hronova. Mně bude příští rok 70, víš, kontruje Pepa. No tvl, takže víc si potahám já, přeci se nenechám tahat 70letým pánem. No, dvakrát mi vystřídal, ale jak jsem se sebral, tak jsem šel zase dopředu. Cestou jsem dobral poslední chemii, co jsem vezl. Ještě že nám Endorphin Republic dal něco do startovního balíčku, ze svých zásob bych to nedal. Jetřichov, Hynčice a Heřmánovice. Poslední kopec s hnusným povrchem, hlásím. Tak jdeme na to. Odbočka na koupaliště je dál, než byla včera při projížďce. Chvíli už jsem nervózní, jestli Pepu netáhnu blbě do slepý ulice, do lesa. Konečně cedule. Naposledy do stojky. Kolem koupaliště jedeme bok po boku, každý hledá trochu schůdnou stopu. Já přemlouvám nohy, že už je brzy konec a křeče mě teď nesejmou, i když už pomalu nevím, jak zabrat. Jsme tu, teď už jen dolu do Broumova a stoupání po kostkách na náměstí. To už nějak přežijeme, říká Pepa a spouštíme se dolů. V Broumově to mám ze soboty najetý, tak se nechám nachytat trochu nepřesným značením. Kostky jsou ty menší, takže to jde. Na náměstí jsou velký, ale tady už zvolňuji a nechám Pepu projet cílem přede mnou. Klobouk dolů, pane, takhle jezdit v 70 letech…

Radim Skála dojel dvě minuty po mně. Kdybych si na ně počkal, tak jsem mohl jet ve skupině 4-5 lidí. Myslím, že ty dvě minuty za to nestály a týmový to nebylo ode mě ani trošku. Zmordovaný jsme byli oba. Zvednout nohu a přezout se byl úkon, který jsme byli schopni udělat až tak půl hodiny po dojezdu. Výsledky moc publikovatelné nejsou. V čase 6:08:55 to dalo 77. místo, když dokončilo 96 chlapů a 5 žen (3 v lepším čase). 5 chlapů nedokončilo. Za mnou byly dva nebo tři lidi v mé kategorii (33/36), jeden mladší, jinak vše starší. Fotku jsem našel v galerii jen jednu. Já jsem na ní rozmazaný a Radim Skála ještě víc;) Ani do objektivů jsme se nevešli:)

Hledat výmluvy, že to nejeli žádný wořezávátka, špatná snídaně, divná zimní příprava… a kdo ví, co všechno… 170 km, převýšení 2300, průměr 28, není špatný… kdo to má…?:) Já vím, že to není úplně zlý. Ale úplně dobrý taky ne. A já chci víc:)

Nohy ještě několik dní po závodě bolí tak, jak jsem z kola snad ještě nikdy nezažil. No, jsem na sebe v pokračující sezóně tedy zvědav.

Nasecasomira.cz | Registrace