20200815_kpz_nmnm_trasaA_abs.pdf (288153)
| Pořadí | Poř./Kat | Start.č. | Jméno | Ročník | Země | Cíl.čas |
| *118. | 32./M40 | 4139 | Michal Kalina | 1980 | CZE | 04:27:43.9 |
| 138. | 40./M40 | 4155 | MartinČechovič | 1980 | CZE | 05:01:42.2 |
*závodníci nepatří do týmu MTB Horoměřice
Letošní sezóna je převrácená naruby a poznamenaná pády při tréninku, takže na start ve Vysočina Aréně jsem se z týmu postavil sám. Doplnil mne jen parťák z tréninků Michal Kalina. Dave jel se mnou jen jako morální podpora a nasát atmosféru. Čekalo nás 85km a 1637m převýšení a nelehkém terénu smáčených večerní bouřkou. Prvních pár km se stoupá a tlačím na pilu, daří se předjet kolem 50ti pomalejších lidí a ve vysokém tempu se vlítne do terénu. Zde se hned rozhodne o tom že Michala uvidím v závodu naposledy...
Mokrý podklad s bahnem a velkými kořeny mi dělá problémy a když vidím Michala jak předjede jezdce před sebou a mizí v dáli začínám být nervózní. První kdo nevydrží pomalejší tempo je závodník za mnou a snaží se jet jinou stopou a při předjetí na kořenech padá. Atmosféra houstne, tlačí se na mne další lidi zezadu a tak na nic nečekám a zkusím to v dalším výjezdu také. Jdu mimo stopu a na kořenech se kolo smekne a ležím na zemi. Špatné rozhodnutí, vstávám a uvědomuju si že jsem spadl na zdravé rameno a mohu pokračovat. Nedaří se na kolo naskočit a v bahně se rozjet, chvíli tlačím a asi až na potřetí sedím na kole. Kořeny a kořeny, bahno a s vědomím ztráty pozic dělám další chybu a znovu ležím na kořenech. Opět pád na zdravé rameno takže znovu pár metrů tlačím než se podaří sednout na kolo. Další díra s bahnem a raději seskakuju z kola a přebíhám po svých. Říkám si mám vůbec na to jet takový závod? Nedoléčené rameno z pádu při tréninku které mi nedovolilo dokončit Trans Brdy a teď tohle? Psychika dole a hlavou probíhá jediná myšlenka a to je zabalit to. Jedu dál a ani nevím proč, čekám snad na další pád který to definitivně ukončí?
Kořenová pasáž po třech kilometrech končí a terén se začíná rovnat, beru to jako znamení a jedu dál. Přestávám se propadat a začínám cítit že můžu jet dál, ten pocit neustále sílí a sílí a asi po 15km začínám stahovat jezdce před sebou a pokouším se tlačit na pilu. Kořeny už mi nepřijdou tak těžké a začínám si věřit, pouštím sjezdy a začínám se pomalu prodírat dopředu. Při jednom sjezdu však proříznu plášť a výsledek je v čoudu. Ptám se jezdců kde je občerstvovačka a prý jen 3 km, půjčuju si hustilku a dofouknu, po jednom km už mám zase prázdnou přední a tlačím. Na stanovišti čekám na servis a dávají mi duši a nafouknou a zas jedu. Motivace už je jen dokončit. To se po dalších 35km daří i přes dofukování tentokrát zadního pláště, který je také mírně prořízlý... to asi vypovídá o náročnosti trati. V cíli koukám na čas 5:01 a prořídlé tribuny Vysočina Arény zůstávají v klidu. 